ČERNOCHOV

Kulturní spolek Václava Krejného

Dosud nejlepší pojednání o obci, její historii, osobnostech

Hodnocení uživatelů: 5 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnocení
 

Nejednou se stane, že člověk který nemůže mít k nějakému místu zdánlivě žádný vztah, pro toto místo vykoná obrovský kus práce.

Uvádím zde výtah z diplomové práce Jiřiny Botošové (která přišla na Peruc, později se přivdala do Černochova z Moravy), vedoucím její práce byl nedávno tragicky zesnulý PhDr. Ivo Markvart (ředitel knihovny v Lounech) z Podbradce, který měl k Černochovu velmi vřelý vztah.

Na začátek se chci omluvit autorce textu za určité krácení textu. Přesto zůstala úctyhodná práce přesahující jistě 50 stran běžného textu.

Pro orientaci v textu můžete využít následujících odkazů:

0. Trocha z historie z okolních obcí

0.1. Černochov

1. Obec Černochov v historii

1. 2. Kostel svatého Václava v Černochově

1. 3. Gotické fresky - největší černochovský objev

1. 4. Fara v Černochově

1. 5. Kříže a boží muka. Kaplička sv. Floriána

2. Významné osobnosti obce Černochov

2. 1. František Daneš

2. 2. František Štědrý

2.3. Josef Adolf Bergmann

2. 4. Václav Krejný

2. 5. Vlastimil Kybal

2. 6. Jaromír Fučík

3. Paměti obce Černochov

3. 1. Paměti Václava Kybala3. 2. Černochov na přelomu 19. a 20. století očima maturanta Antonína Kybala

3. 3. Paměti Vlastimila Kybala - Černochov očima filozofujícího studenta

3. 4. Josef Kučera vzpomíná

3. 5. Václav Sochor - kovář, písmák a ryzí člověk

3. 6. Pamětník dvojtřídní obecné školy v Černochově

3. 7. Kronika obecné školy v Černochově

 


Trocha z historie z okolních obcí

Peruc je starodávná obec, k níž se poutá pověst o setkání knížete Oldřicha a prosté dívky Boženy. Obci dominuje zámek s impozantním rokokovým schodištěm. Naproti němu byl v letech 1724-1725 vystavěn kostel svatých Petra a Pavla. Naším novým sídlem se stala prostorná fara spojená s působením proslulého kněze Václava Daneše, jehož hosty bývali František Palacký, Karel Havlíček Borovský, Boleslav Jablonský a další představitelé tzv. národního obrození.

Na Peruci byl v mládí častým hostem Svatopluk Čech. Vrací se sem ve vzpomínkách: „Z lesní stráně otvírá se překrásná vyhlídka; vede tam cesta houštinou k drnovému sedádku, a když rozhrneš poslední snítky habřin, vidíš pojednou před sebou jako na obraze celé malebné Středohoří v plné kráse. Vidíš tu, hlavu vedle hlavy, modravé pásmo těch krásných různotvárných hor: vpředu ostrou silhouettu pochmurného dvojvěžatého Házmburku a za ním Lovoš, Košťálov, Ostrý, Hrádek, Sutomskou horu, vysoký velebný jehlanec Milešovky a všechny ty ostatní nesčetné kužele, báně a hrboly, lemující v nádherných skupinách celý severní okraj vlasti naší.“1

Touto krajinou byl uchvácen i malíř Emil Filla, který si vybavoval středohorskou krajinu v koncentračním táboře: „V mysli jak ve snu vyšel jsem jednoho rána a ještě před parnem dne dostihl jsem vrcholku Řípu. Na všechny strany pode mnou se vzdouvala země v trylcích pestrých polí, v crescendu kopců, pohoří, hor a z ní porůznu, až kam dohlédlo oko, vzpínající se křivkou, jak vzepjatý kůň, tyčilo se naše krásné a úchvatné Středohoří a tato celá země pozdravila ubohou mysl, že srdce mé s radostí poznávalo svůj kraj, kde kámen i mez, les i bystřina a celý duch krajiny mluví v nevýslovné přesvědčivosti a zpívá o plnosti života.“2

Snad nejvroucněji ke krajině Perucka přilnul Jan Konůpek, malíř a grafik, jehož dílo je dnes velmi vysoce ceněno. Od počátku třicátých let se na Podřipsko a do Středohoří často vrací. Zde vzniká jeho úžasný knižní projekt. Představuje si Krista, jak putuje tímto krajem. Začíná vytvářet jedinečný cyklus ilustrací Bible kralické. V krátké próze Hodina Hermova píše: „Krajina u Libochovic kolem Eváně a Horek se svojí chladnou asketickou strukturou krajinnou, kamennými stavbami, opukovými ohradami a úzkými uličkami, ne nepodobnými starokeltským a bretaňským sídlištím, je uzpůsobena, abychom tam mohli potkati jednoho dne Krista a jeho družinu.“3

ČERNOCHOV

Jen málokterá obec se stovkou stavení je spojena s působením tolika výrazných osobností. Jednou z nich byl kněz a historik František Štědrý. Často sem zavítal i jeho nadřízený P. František Daneš. Mezi učiteli v kraji vynikal Václav Krejný. Světoobčanem se stal zdejší rodák Vlastimil Kybal, historik a diplomat, autor ekumenicky laděných spisů. Písmákem byl jeho otec Václav Kybal. Z Černochova pochází i významný skladatel J. A. Bergmann a překladatel Jaromír Fučík.

1. Obec Černochov v historii

1. 1. Dějiny obce Černochov

Název obce zřejmě pochází od vlastního jména Črnek - tzn. lokátor vesnice, Črnochův dvůr - Černochov. Nabízí se ještě jedno vysvětlení: „Černouchov“ - od tmavého zbarvení půdy na sprašových návějích a v údolí potoka (jako „Černivo“).

Nalezené zbytky žárovišť na farním poli u Ječovic svědčí o tom, že zde existovalo osídlení již v době pohanské. V okolí kapličky sv. Floriána byly nalezeny nádoby různých tvarů s popelem a byly též objeveny hroby skrčenců. Zřejmě tu býval starý pohanský hřbitov.

První písemná zmínka nás zavede do roku 1207, kdy premonstrácký klášter v Milevsku, dosavadní majitel Černochova, směnil obec se šlechticem Slávkem z Oseka za pozemky poblíž Sedlčan.

V roce 1340 patří vesnice klášteru cisterciáků z Oseka. Opat Konrád vysadil vesnici německým zákupním právem, tzn. byly nově vyměřeny parcely usedlostí, každé z nich přidělen pozemek a přesně stanoveny dávky, povinnosti a práva poddaných. Tehdy Černochov obývalo asi 350 obyvatel. Z každého lánu byla stanovena peněžní renta, kterou museli poddaní odvádět klášteru s naturáliemi (oves, vejce, kuřata). Za to mohli Černochovští brát volně hlínu z drah k Ječovicům, Peruci a Chraštínu, lámat kámen a nemuseli platit královskou berni. Drobnější přestupky měl právo soudit rychtář, hrdelní případy byly vyhrazeny opatovi.

V roce 1420 byl osecký klášter vypálen husity. Jeho majetek připadl králi. O rok později zastavil Zikmund Lucemburský Černochov purkrabímu na hradě Žirotíně - Vlaškovi z Kladna a jeho dědicům.

Roku 1460 král Jiří z Poděbrad zastavil obec Janovi ze Štampachu a jeho dědicům.

V roce 1554 opat oseckého kláštera Baltazar postoupil s povolením císaře celou ves Černochov a Ječovice k užívání panu Urbanovi Pfeferkornovi z Ottopachu. Protože podmínky byly pro dlužníka dost kruté a tato zástava se podobala spíše prodeji, poroučí císař Maxmilián II. roku 1575, aby prodej Černochova patřícího klášteru sv. Jiří na Pražském hradě a zastaveného nejvyššímu komorníku království českého Janovi z Valdštejna, byl zastaven.

Mezitím si Černochov vymohl pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice, takže až do roku 1626 patří ves pražskému arcibiskupství. Jen kratičce před bělohorskou bitvou spadal Černochov pod jednoho ze zemských direktorů Prokopa Dvoreckého, který byl však 21. června 1621 popraven na Staroměstském náměstí za účast na stavovském povstání. Ves je vrácena opět pražskému arcibiskupství. Podle mnohých zpráv se Černochovu pod arcibiskupským panstvím nevedlo špatně. Jsou totiž dochovány opětovné prosby černochovského rychtáře Prokopa k arcibiskupu Martinu Medkovi, aby jim počkal do dalších žní nebo aby je ochránil od velkého cla, které po nich žádají formani při nákupu soli a prodeji obilí.

V roce 1654 - za třicetileté války - bylo v Černochově jen 14 obydlených usedlostí. Když Osek přišel opět ke svému panství, směnil Černochov roku 1630 za Vtelno s Hynkem Žďárským ze Žďáru. Roku 1630 prodal Hynek Žďárský ze Žďáru Černochov Alžbětě Volfomíně Hyzrlové z Chodů. Od té doby je Černochov spojen s panstvím peruckým.

Roku 1673 byl Černochov prodán i s Perucí a Telcemi Janu Dětřichovi, baronu z Ledeburů. Tento rod patřil k početné skupině pobělohorských přistěhovalců. Jan Dětřich, první majitel peruckého panství, sloužil u Villaniovského pluku a vyznamenal se na straně císaře. Chceme-li trochu poznat, jaký byl život jeho poddaných a vztah panstva k nim, pomůže nám nařízení, které vydal Jan Dětřich v Golčově Jeníkově:

„1. aby se Boha báli

2. v svornosti a křesťanské lásce živi byli

3. vrchnost svou vždy v poctivosti měli

4. faráři včas desátek odváděli

5. ve čtyřech nedělích vždy po dvou do komínů nahlédali

6. aby všickni sousedé každou neděli i čeládka do chrámu Páně chodili

7. aby stavení, krov, střechy nespouštěli, ale dobře opatrovali

8. sobě škod na obilích nečinili, zahrady ploty hradili

9. aby se bez povolení vrchnosti nedlužili

10. aby na své roli žádný nedopouštěl síti

11. v lesích panských aby dříví nesekali

12. po kruntech panských s chrty nejezdili (...) a myslivosti neprovozovali

13. berně vybírali

14. na cizopanská piva jinam nechodili, ožralství, hromování se nedopouštěli

15. na domech šenkovních lotrů, povalečů, kurev netrpěli.“4

Dá se předpokládat, že stejná nařízení museli dodržovat také peručtí poddaní.

Roku 1798 Ledeburové majetek prodali Josefu Kinskému ze Vchynic. Ten pak panství prodal roku 1814 hraběti Františku Antonínovi z Thunu a Hohensteinu. Thunové byli majiteli až do zrušení vrchnostenského zřízení.

Svobodnou obcí se stal Černochov roku 1848.

Roku 1884 byl v obci založen Spolek dobrovolných hasičů. Jejich starostou byl učitel Václav Krejný.

Roku 1898 vznikly dva spolky: vojenští vysloužilci a tělocvičná jednota Sokol.

Nejvíce obyvatel měla obec v roce 1900, kdy při sčítání bylo spočteno celkem 737 obyvatel.

Obraz 1. poloviny 20. století v obci přiblížím v kapitole Paměti obce Černochov. V téže kapitole se budu věnovat i historii černochovské školy.

Roku 1948 vznikl ochotnický spolek J. K. Tyl. (Přitom první zmínky o divadle jsou z let 1880-1885, kdy hráli sokolové i hasiči v hospodě „u Žaludů“.) Byly sehrány hry Malá Scampollo, Zelené království, Václav Hrobčický z Hrobčic, Paní Marjánka matka pluku a další. V roce 1949 se rozhodl ochotnický spolek J. K. Tyl vybudovat v Černochově loutkové divadlo. Bylo postaveno jeviště a vyřezáno přes třicet loutek, 40 cm vysokých, vše pomocí mnoha místních občanů. Hrály se pravidelně pohádky pro děti i pro dospělé. Zpočátku představení probíhala v hostinci „u Míthů“. Později bylo loutkové divadlo přestěhováno do školy. Roku 1951 se musel divadelní spolek začlenit do některé masové organizace, proto se stal součástí Sokola. Mimo divadelní představení pořádal spolek také taneční zábavy a silvestrovský večer s programem a večery s pražskými umělci, na kterých účinkovali členové Národního divadla Oldřich Kovář, Václav Hruška, Sylvie Godetová, dále členové Hudebního divadla v Karlíně Vlasta Burian, Franta Černý, Jára Pospíšil, Ljuba Hermanová.... Roku 1954 se spolek stává základem nově ustanovené Osvětové besedy. Poslední hra Na letním bytě byla v Černochově sehrána roku 1955. Potom hrálo už jen loutkové divadlo, a to až do roku 1976, kdy pro nedostatek herců i diváků svou činnost ukončilo. Celé divadlo bylo uskladněno v č. p. 66. Odtud loutky zmizely neznámo kam. (Tady se musím zastavit, protože do tohoto domu se v 90. letech 20. století nastěhovala rodina mého manžela. Našli zde dřevěné pódium, kusy opony a kulis, vše v již nepoužitelném stavu.)
 

1. 2. Kostel svatého Václava v Černochově

Kostel sv. Václava je půvabnou stavbou, která, i když není vystavěna na vyvýšeném místě, představuje dominantu obce. Spatříme ji nad Černochovským potokem nedaleko návsi.

Ještě za války byl kostel při bohoslužbě zcela zaplněn. Pak začalo věřících ubývat. Dnes se zde mše svatá neslouží.

František Štědrý ve své Farní osadě perucké uvádí, že podle zprávy peruckého faráře Zeizlera (1724-1798) byl černochovský kostel založen v roce 1105. Při bourání tohoto původního kostela v roce 1774 se totiž našel nápis na základním kameni - MCV.

Současná stavba kostela vzniká zřejmě na románských základech v první polovině 14. století. Z tohoto období se zachoval presbytář, jenž je z vnější strany podepřen šesti masívními pískovcovými opěráky. Historici umění manželé Kroupovi popisují nejcennější část kostela takto: „Presbytář je sklenutý jedním polem křížové klenby. Profil žebra ve tvaru vyžlabeného klínu a konzoly s polygonální nečleněnou krycí deskou velmi dobře slohově odpovídají vzniku stavby v době před r. 1340. Většina konzol končí dole podseknutím, buď ve formě jednolitého bloku či s užitím tektonicky rytmizovaných konzolek, svým počtem odpovídajících počtu klenebních žeber.“5

Zeď je prolomena úzkými vysokými okny. O freskách, které zdobí stěny sakristie, se zmíním dále.

Loď a dvoupatrová věž kostela byly vystavěny v letech 1772-1779 v pozdně barokním stylu. Zvnějšku působí stěny kostela, na nichž je vztyčena osmihranná čtyřikrát lomená mansardová střecha, velice elegantně a dynamicky. Autoři prvního dílu Uměleckých památek Čech to vystihují v odborné terminologii: „Boční fasády se širokým středním konvexně zaobleným rizalitem s oknem v ose a s užšími částmi (západní konvexně, východní konkávně prohnuta) členěny lizénami, pilastry a nikou.“6

Kostel je zakončen hranolovitou věží na východní straně. Ta má v přízemí předsíň. U dveří kostela zaujme precizně vypracovaný zámek z 18. století.

Vstoupíme-li do lodi kostela, užasneme nad klenbou, jež má přesný tvar elipsy. Prostor je členěn dvojicemi pilastrů. Světlo vstupuje šesti okny. Cesta na kazatelnu vede z presbytáře dlouhým úzkým schodištěm.

Z původního vybavení zbyl po nájezdech zlodějů a vandalů pouze monumentální rámový oltář s akantovými rozvilinami. Uprostřed je umístěn obraz svatého Václava. Tento obraz obkružují portéty sv. Ivana, sv. Zikmunda, sv. Ludmily, sv. Víta, sv. Vojtěcha a Panny Marie. V současné době probíhá spletité restaurování oltáře. Byl rozřezán na několik částí. Při transportu do restaurátorské dílny se ovšem některé části totálně zničené červotočem rozpadly. To bylo zaviněno nekvalifikovaným postupem restaurátora, jenž měl nejdříve poškozené části zpevnit. Nyní práce za dohledu památkářů postupují pomalu. Nejisté je také finanční zajištění prací.

Vzácnou relikvií je dvanáctiboká gotická křtitelnice. Z původního vybavení zde zůstal pouze obraz neznámého světce sv. Gisilara. Zmizely např. obraz Mláďátka nebeská, soška sv. Mikuláše, sochy sv. Františka Xaverského a svatého Jana Nepomuckého i dva na dřevě malované obrazy Ecce homo a Bolestné Panny Marie.

P. František Štědrý popsal největší z černochovských zvonů (též se s ním již nesetkáme): „Má výšku a průměr 80 cm. Na hořejším okraji jsou polovypuklé obrazy svatby v Káni galilejské, milosrdného Samaritána, vzkříšení Lazara a obrácení sv. Pavla na víru křesťanskou. Na plášti vpředu jest nápis: Bryccius Pragensis auxilio divino fecit me. (Brykci z Prahy pomocí Boží mne zhotovil.) Dole: Tak Buoh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Dole medailon s hlavou Spasitelovou a letopočet 1567. Na plášti vzadu: Da pacem domine in diebus nostris, quia non est alius, qui pugnet pro nobis nisi tu Deus noster omnipotens. (Uděl pokoje, Pane, ve všech dnech našich, protože není jiného, který by bojoval za nás, jedině Ty, Bože náš všemohoucí.)“7

Okolo kostela se rozprostíral starý křesťanský hřbitov, počátkem 20. století byl založen za vesnicí hřbitov nový.

1. 3. Gotické fresky - největší černochovský objev

Jen pár obyvatel Černochova ví o tom, že v jejich obci byly v kostele sv. Václava odkryty při opravách kostela v sedmdesátých letech 20. století vzácné fresky ze 14. století. Na odborné zhodnocení čekaly více než deset let. Mezi historiky umění o ně stoupá zájem. Za vrcholné je považuje např. přední historik křesťanského umění PhDr. Jan Royt.

Tehdejší perucký děkan P. Václav Pácha i ječovický administrátor P. Jaroslav Hasil postupovali při odkrývání velice opatrně (i když bez odborného vedení). I proto se po několika týdnech objevily výjevy neobyčejně zachovalé.

Historici umění Jaroslava a Pavel Kroupovi při zkoumání fresek sledovali tematické souvislosti: „ Malířskou výzdobu je možno rozdělit na tři základní uzavřené obsahové okruhy. Ikonograficky nejbohatší a invenčně nejpozoruhodnější je nepochybně svatováclavský cyklus, vyplňující nejvýše položená pole stěn presbytáře, zatímco ve středním pásu se střídají postavy apoštolů a moudrých a pošetilých panen. Mimo tyto cykly stojí obraz Ukřižování, umístěný na jižní straně chóru. Spodní pás stěn je vyplněn iluzívním malovaným závěsem.

Řazení scén svatováclavského cyklu zásadně odpovídá ikonografickému rozvrhu dobových líčení legendy v knižní a nástěnné malbě první poloviny 14. století. Výjimku v logickém řazení scén představují pouze dvě úvodní scény na severní straně chóru. Horní představuje Hostinu v Boleslavi, na spodní je postava světce na koni. Na horním výjevu jsou zobrazeny čtyři postavy sedící za stolem. Uprostřed světec, po jeho boku bratr Boleslav a další dvě asistenční figury.“8

Jan Royt při prohlídce fresek nadšeně prohlásil, že jde o první vyobrazení svatého Václava na koni. Světec zřejmě přijíždí do Boleslavi k bratrovi. Monumentální pojetí scény chce zdůraznit duchovní velikost Václavovu, který se stal zemským patronem.

Některé scény nejsou po odkrytí zcela zřetelné, přesto lze přesvědčivě identifikovat řadu obrazů, jimž dominuje postava světce. Jednou sklízí obilí, pak peče hostie, trhá hrozny z vinného keře, pomáhá vdově nést dříví z lesa - přitom na něj doráží pes, jindy podává kněžím víno, pohřbívá mrtvé. Závěrečná scéna cyklu je věnována mučednické smrti sv. Václava. Světec klečí, zprava do něj ozbrojenec vráží kopí. Zároveň na něj útočí Boleslav. Zde jsou spojeny dvě situace popisované legendami.

Na jižní straně je centrální scénou ukřižování. (Kristova tvář je ovšem takřka nezřetelná.) K výjevu patří sv. Jan a Panna Maria. Tři základní postavy doplňuje sv. Longin a další postava. Sv. Longin otevírá kopím Kristovu ránu v boku. Z rány vytéká krev na Mariinu roušku.

Blízko sebe jsou tedy položeny dva výjevy utrpení - mučednická smrt světce vedle mučednické smrti Spasitelovy.

Nepříliš zachován je střední pás výmalby, kde lze spatřit sedm postav apoštolů. Jsou ovšem bez atributů, a tak je lze stěží rozlišit. Apoštolové jsou umístěni do nádherných bohatě členěných prostorů. Panny jsou znázorněny ve špaletách oken.

Kroupovi srovnávají styl černochovských fresek s výjevy zachycenými v první čtvrtině čtrnáctého století v Janovicích nad Úhlavou. Architektonické prvky znázorněné na stěnách jsou pak blízké stylu výzdoby bývalého klášterního kostela v Jindřichově Hradci (kolem 1350). Studie věnovaná freskám řadí jejich vznik do poloviny 14. století. Zevrubný rozbor je zakončen tímto hodnocením: „Formálně nejvyzrálejší se jeví P. Marie z Ukřižování a moudré a pošetilé panny. Nicméně přes kvalitu kresby a bohatost roucha, vytvářejícího u postav panen bohaté mísovité záhyby ve střední části figur, je zřejmé, že malíř byl stále v zajetí kaligrafické tradice a modelace barvou mu byla zcela cizí. Smysl pro kostýmní detail a jeho dokonalé zvládnutí v rámci celku svědčí spíše pro závěrečné stadium vývoje kaligrafické kresby v době před polovinou 14. století.“9

Zhruba tři roky se snaží restaurování fresek podpořit prof. Dalimil Kybal, syn Vlastimila Kybala. Fresky jsou ohroženy vzlínáním vlhkosti, proto bylo provedeno odvodnění kostela. Prof. Kybal chce zorganizovat prosvícení maleb nejmodernějším rentgenem, který má být dovezen z USA. V současné době jednají církevní zástupci s památkáři o přípravě restaurátorských prací. Je tedy pravděpodobné, že některé postavy se stanou po provedení prací zřetelnějšími. Je nadějné, že bude odkyta i Kristova tvář, která je dosud pokryta tvrdou omítkou...

Jak páter Jaroslav Hasil odhalil vzácné černochovské fresky

… v roce 1974, tedy po pěti letech studia, byl Jaroslav vysvěcen na kněze a půl roku čekal na státní souhlas. Dostal se do severních Čech na Peruc, kde sloužil jako kněz Václav Pácha. P. Jaroslav říká: „Když jsem se tam rozjel, říkal pan děkan: 'Moc práce duchovní tu není, ale měli bychom vymalovat kostel v Černochově.' Tak jsme po farách sbírali lešení. Začali jsme poctivě, ne na to staré nový nátěr, ale nejdřív jsme začali škrábat. Udělali jsme ten kostel asi za jeden a půl měsíce.“

Potom se pustili ještě do sakristie, ačkoliv se už blížila zima: „Zase jsme se poctivě pustili do sakristie, teď škrabeme a tam je něco pod tím. Já jsem tam objevil ruku, tak jsem sekal až jsem přišel k hlavě a on to byl Kristus na kříži. Až do prosince 1974 jsme ošetřovali tuhletu malbu. Ve spodní části byl obraz Krista, jak ho probodává setník Longin a šli jsme nahoru a narazili jsme na další kopí, tentokrát svatého Václava zabíjejí u kostelních dveří. Dál jsme našli deset apoštolů, bez Jidáše, a sv. Jana pod křížem. Sakristie byla gotická, loď původně románská, pak barokní. Když jsme na to zavolali památkářku, tak ta si sedla a řekla: 'Vladislavská gotika.' My na to: 'My vám to nafixírujeme, aby to vydrželo', ale ona: 'Nesahejte na to, to se bude opravovat'. Jenže to tam zůstalo tak až do roku 1991, když jsem odtamtud odcházel.“

1. 4. Fara v Černochově

Podle listiny z roku 1340, přepsané v tzv. damascenském kodexu oseckého kláštera, již v tomto roce v Černochově existuje samostatná fara. V roce 1358 byla obsazena farářem Janem z Dubice, který byl poslán oseckým opatem Františkem. Jeho nástupcem byl Lukáš, jenž byl do roku 1376 farářem v Ranném.

Roku 1425 osecký opat Mikuláš posílá do Černochova Vavřince Bentlera z Ostrova, který však má pouze nižší svěcení. Od té doby nejsou zprávy o kněžích, kteří by tu vedli duchovní správu. Dne 8. října 1570 měl litoměřický děkan poradu s katolickým duchovenstvem z třebívlického a podřipského děkanství. Ve zprávě se praví, že Libšice, Černoušek, Račiněves, Charvátce, Vrané, Černochov, Kostelec, Budyně, Nížebohy, Dolánky a Hospozín mají faráře a administrátory. Lze tedy usuzovat, že Černochov měl v tom roce alespoň farního administrátora.

Roku 1595 byli Černochovští přiděleni k budyňskému děkanství.

V roce 1652 zde na krátký čas vypomáhal kapucín František Cyril a roku 1662 Petr Zaremba.

Od roku 1672 je černochovská fara přivtělena k peruckému panství. Tak se stal kostel sv. Václava v Černochově filiálním kostelem peruckého kostela.

10. května 1846, kdy se měl stát farářem dosavadní administrátor P. František Daneš, Černochovští zažádali o obnovení fary. Fr. Daneš slíbil, že bude držet dva kaplany a díky tomu budou v Černochově častěji slouženy bohoslužby, a tak Černochovští od své žádosti upustili. Podruhé žádali o faru roku 1890, po smrti P. Daneše, ale ani tentokrát neuspěli. 
 

1. 5. Kříže a boží muka. Kaplička sv. Floriána.

V okolí Černochova bylo postaveno několik památných křížů a božích muk. Některé byly časem zničeny a odstraněny, jiné byly zásluhou kulturního sdružení Václava Krejného Černochov a za přispění Obecního úřadu Peruc opraveny.

Nejstarší boží muka (Křivánkovic kříž) stávala asi v polovině cesty z Černochova do Vraného. Původní dřevěný kříž vystřídal, zásluhou starosty Josefa Křivánka, nový kříž z pískovce s nápisem: „To Bůh miloval svět, že syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož v Něho věří, nezahynul, ale život měl věčný. 1878.“ Ke konci devadesátých let byl zničen a odstraněn.

Při odbočce k Lukovu stával kříž "Šenfeldovic" s letopočtem 1868. Byl zničen v roce 1919. Na tom místě po II. světové válce postavil nový pískovcový kříž Jaroslav Pleticha. Tento byl opět zničen v šedesátých letech při obdělávání polí, dnes však je obnoven.

Boží muka "Kalachovic" stávala na cestě z Černochova k Bohdalu. Přilehlé pole koupil Václav Erlich, kříž dal opravit a na paměť svatby bývalého korunního prince Rudolfa (roku 1881) u něho zasadil dva kaštany. Stromy byly časem poraženy a spáleny synem pana Erlicha. Kříž porazilo splašené koňské spřežení Josefa Fiedlera.

Na křižovatce směrem na Peruc stojí kříž "Machovic". Dal ho postavit Antonín Mach, hostinský z hospody "Na šafárně".

Na cestě do Peruce stojí zbytky kříže "Láchovic". Dnes zbyl jen pískovcový podstavec.

Při cestě ke Chrastínu stojí kříž tzv. "Statue" s letopočtem 1815. Autorem je Franz Patzeli. Další kříž na této cestě nesl nápis: „Důvěřuj v Boha“ - a pocházel z roku 1888. A třetí kříž tímto směrem oznamoval: „Zde na tomto místě zemřel nešťastnou náhodou Josef Valenta z Ředhoště dne 2. července 1856.“ Šlo o kočího, kterému se splašili koně. Při pádu na zem byl přejet. Zachovala se jen spodní část kříže, nápis už není čitelný.

Kříž "Šrámkovic" stával na cestě z Černochova do Evaně. Po I. světové válce byl povalen a nikdy už nebyl obnoven.

Směrem k Ječovicím stával kříž, který byl v poválečném období zničen.

Kaplička sv. Floriána byla postavena v roce 1801 po požáru stavení č. p. 25. Od jejího vzniku až do konce 19. století, tedy 100 let, konali Černochovští vždy 4. května, na den sv. Floriána, prosební procesí. Když byl v obci založen Spolek dobrovolných hasičů, bývalo procesí obzvlášť velkolepé: sláva s hudbou, prapory, družičky. Nová hasičská stříkačka byla u kapličky slavnostně vysvěcena děkanem Františkem Danešem. Po I. světové válce začala kaplička chátrat. Byla sice opravena, ale svátek sv. Floriána se již v obci neslavil.

2. Významné osobnosti obce Černochov

Říká se: Po ovoci poznáš strom. Hledám-li tedy duchovní kořeny obce, musím se dívat na strom jako na celek, a tak i na ono „ovoce“. Jaké plody vlastně Černochov vydal? Jistě mnoho krásných zdravých, o kterých se nepíše v encyklopediích ani se jim nevěnuje nikde více pozornosti. Snad jen v kronice tu a tam zazní jejich jméno při výčtu narozených či zemřelých. Žili prostý vyrovnaný život naplněný radostí a bolestí. Zřejmě se najde i nějaký ten plod „červivý“, zkažený. A pak jsou tu plody, které vynikly. Snad měly trochu víc nadání nebo ctižádosti, těžko říci. Jsou víc vidět - jako by je hospodář zvedl ze země, naleštil a položil na stříbrný tác, aby se mohl kochat pohledem na ně... Patří k nim bezesporu hudební skladatel J. A. Bergmann, řídící učitel V. Krejný, historik V. Kybal a překladatel J. Fučík.


Než se budu věnovat těmto černochovským, zastavím se ještě u dvou, kteří, ač sídlili v Peruci, měli na černochovské občany vliv. Protože od roku 1672 je černochovská farnost přivtělena k perucké, nemohu opomenout kněze a buditele Františka Daneše, duchovního pastýře nejen peruckých, ale i černochovských farníků, a jeho kaplana Františka Štědrého, historika.

2. 1. František Daneš

(1807-1892)

Měla jsem to štěstí, že jsem na perucké faře dva roky prožila, mohla jsem nahlédnout do „Danešovy knihovny“ a také se trochu víc seznámit s osobou tohoto kněze, pedagoga a vlastence. Dnes už je na farní budově umístěna deska, která upozorňuje, že tu žil a působil. Čerstvě byl založen Spolek Fr. Daneše, který má za cíl seznámit peruckou i okolní veřejnost s postavou tohoto výjimečného člověka.

Daneš se narodil 23. července 1807 v Písku. Podle matriky byl hned druhý den pokřtěn jménem František. Narodil se jako třetí dítě manželů Danešových. Jeho otec Karel byl truhlářem. Matka, Anna Ludmila, roz. Molendová, pocházela ze staré písecké měšťanské rodiny. Jeho dva starší bratři brzy po narození zemřeli, takže se matka upnula na Františka. Svěřila ho do ochrany Panny Marie a při pouti do Skočic jí ho zaslíbila.

2. 1. 1. Danešova studia

František navštěvoval německou hlavní školu, protože v Písku česká nebyla. Po čtyřech letech, kdy, jak píše v druhém ročníku Blahověstu z roku 1848 v dopisech z Říma, „uměje poněkud německy papouškovati“, vstoupil do školy latinské. Zde však učitel náboženství mluvil k dětem o věcech víry i v jejich mateřštině, aby víra byla předmětem života, a nejen předmětem na vysvědčení.

Po ukončení základní docházky vstoupil František na písecké gymnázium. Zpočátku si nevedl moc dobře, což mohly zapříčinit i těžkosti, v kterých se ocitla jeho rodina - řemeslu se nevedlo a rodina zchudla. V tercii ale poznal profesor Kasper ve Františkovi nadaného žáka. Ten se na jeho radu přestěhoval ke svému dědečkovi, takže měl pro studium lepší podmínky a gymnázium v roce 1826 úspěšně dokončil.

František odešel do Prahy, kde navštěvoval filozofické přednášky na univerzitě. Dědeček jeho studia platil, ale přesto musel František často držet půst, protože dědečkovy peníze stačily sotva pokrýt studentovy výdaje.

Po studiu filozofie vstoupil do pražského arcibiskupského semináře se stipendiem pro budějovickou diecézi. Zde cítí čeští bohoslovci, že mají velké mezery v mateřské řeči. Četli tedy české knihy a díky tomu také vznikla v semináři česká knihovna. Dále chodili na přednášky o své mateřštině a dokonce občas zašli i na nějakou divadelní frašku, aby se pocvičili v češtině. Všechny jiné přednášky na fakultě byly německé nebo latinské.

Dne 25. července 1832 byl Daneš vysvěcen budějovickým biskupem na kněze. Byl ustanoven kaplanem v Jiníně u faráře Matěje Tocksteina. Zde působil až do 30. května 1837. Tehdy prošel Daneš konkurzními zkouškami pro dosažení farských obročí.

V tomto roce přijal místo vychovatele v rodině hraběte Dietrichstein Proskau-Leslie. S hraběcí rodinou se dostal do Itálie, odkud také pocházejí jeho cestopisné črty publikované pod názvem Listy z Říma v Blahověstu v letech 1847-1848. Popisuje v nich významné římské pamětihodnosti. V dietrichsteinských službách zůstal Daneš do roku 1840. V tom roce ho povolal hrabě František Thun z Hohensteinu za administrátora fary v Peruci.

2. 1. 2. Na perucké faře

Perucká fara byla už před příchodem Daneše duchovním centrem Peruce a okolí. Vystřídalo se tu několik vzdělaných a osvícených duchovních správců.

Od roku 1713 do roku 1755 zde působil kněz Josef Petr Schořel. Sám položil základní kámen novostavby peruckého kostela. V kostele byl také pohřben a dodnes jeho působení v Peruci připomíná náhrobní deska.

V roce 1755 na peruckou faru nastoupil Alexandr Jan Zeizler. Pocházel z Panenského Týnce. Zeizler se věnoval výzdobě novostavby kostela a budování farní knihovny. Roku 1798 zemřel. Na starém peruckém hřbitově mu byl postaven empírový náhrobek.

Od roku 1799 byl peruckým farářem v Peruci Josef Hauser. Můžeme ho považovat za skutečného zakladatele farní knihovny. Byl velmi vzdělaný a dokázal obohatit knihovnu cennými rukopisy, které pocházely z klášterů rušených Josefem II. Když Hauser odcházel na odpočinek, farní knihovna obsahovala kolem deseti tisíc knih. Část této knihovny kněz odkázal strahovskému klášteru v Praze, kde strávil svá poslední léta.

František Daneš přichází na peruckou faru roku 1840, v době odchodu P. Josefa Hausera ze služby. 26. července 1848 byl jmenován peruckým farářem.

Mezi povinnosti peruckého kněze patřil i dohled nad školou, kde také učil náboženství.

První zmínka o perucké škole pochází z roku 1691, kdy na staré faře byla zřízena školní místnost z prostor ovčína. Školní místnost byla udržována farářem na náklady záduší. První doloženou patronkou školy byla Mechtilda Božena Ledeburová, která roku 1712 zdědila perucké panství.

V 60. letech 18. stol. byla postavena samostatná budova školy na místě vedle zámku. Roku 1823 byla škola rozšířena o novou třídu, tzv. žákovnu. Roku 1865 pak zásluhou P. Daneše a za podpory patronů školy Thun - Hohensteinů, bylo přistaveno celé patro.

Daneš se snažil zavést ve škole názorné vyučování podle tehdejších pokrokových metod Svobodovy „školky“. Dále si na vrchnosti vyžádal, aby na Peruc byl dosazen ke staršímu učiteli ještě jeden mladý učitel, který bude placen z hraběcích důchodů. Daneš sám vyučoval, staral se o materiální zázemí na perucké škole, ale také se zajímal o teoretické pedagogické spisy, které shromažďoval ve farní knihovně. Roku 1852 byl jmenován školním inspektorem.

František Daneš se snažil šířit osvětu i mezi dospělými peruckými obyvateli. Již od počátku čtyřicátých let ve spolupráci s kaplanem Václavem Vondrou pořádal přednášky z hospodářských oborů. Významná byla také spolupráce v této obasti s pokrokovým thunským správcem Antonínem Emanuelem Komersem. Ten proslul jako zakladatel hospodářských učilišť a rolnických jednot v Čechách. S Danešem společně usilovali o zvelebování Peruce. Jejich zásluhou byla zde založena spořitelna, vysázeny okrasné stromy a keře...

Za podpory perucké vrchnosti pořádal Daneš kurzy ručních prací a předení lnu pro dívky, jejichž výrobky pak byly věnovány peruckým chudým. Cílem kurzu bylo připravit dívky prakticky na jejich roli manželek a hospodyň. Inspiraci Daneš bral zajisté ve spisku Kniha pro hospodyně, kterou sepsal právě Komers a kterou můžeme i dnes najít ve farní knihovně.

Poté, co se páter Daneš stal novostrašeckým vikářem, začal se ještě ve větší míře zabývat otázkami vzdělání. Svolával učitelské porady, na kterých s duchovními i světskými vychovateli mládeže rozebíral praktické a aktuální pedagogické otázky, seznamoval je s nejnovějšími pohledy a zásadami, které se v té době objevovaly v pedagogice.

Tehdy bylo ve zdejším kraji zaběhlým zvykem, že zkoušky žáků probíhaly za přítomnosti rodičů. P. Daneš ve zkouškovém období pořádal porady, aby i jiní učitelé měli možnost nahlédnout do způsobu zkoušení. Apeloval na své kolegy, aby při hodinách dějepisu, zeměpisu a přírodopisu vykládali žákům to, co je jim bližší, aby postupovali od vesnice k nejbližšímu okolí a odtud pak teprve k znalostem o vlasti a celém světě. Snažil se o vytvoření „spojeného“ učiva, tedy o provázání jednotlivých předmětů, přičemž za jakýsi střed, ze kterého měly vycházet všechny znalosti, považoval čítanku. Učitelé jednotlivých předmětů by se měli navzájem doplňovat, základy se mají neustále obnovovat, cílem výuky nemá být množství definic a naučených pouček, ale jejich spojení s praktickým životem.

Dále učitelům radil, aby neustále vzdělávali sebe, ale i druhé, tedy své žáky, takže jim pak bude odměnou velká radost z toho, že jim připravili lepší budoucnost. Učitel se má „snížit“ k těm, co jsou dole, a táhnout je k sobě. Má poznávat, co je v dítěti, v jaké rodině žije, jaká je jeho duše.

P. Daneš se snažil uvést v život myšlenku obecních „opatroven“, které by byly zaměřeny na „nevzdělavatelné“. Podle Daneše by každá obec zřídila při obecním domě světnici a ustanovila jednu osobu na hlídání a ošetřování „maličkých, ke škole neschopných, avšak schopné od školy zdržující.“11 Šlo o to, že některé matky musely odcházet mimo domov za prací a o nejmenší pak museli pečovat sourozenci, kteří však svým věkem patřili do školy, takže vlastně P. Daneš navrhuje jakési předchůdce mateřských škol.

Učitele Daneš vyzýval k zakládání obecních knihoven, kteří by měli být jejich správci a zakladateli. Učitelé mají sbírat prostředky k obstarání dobrých knih a mají vytvořit sbírku, která by pomohla k vytvoření knihovny. Knihovna pak má být doplňující školou těch, kteří do školy chodí i těch, kteří ze školy vyšli.

V pojednání O zábavách školní mládeže hovoří František Daneš o povinnosti učitele nejen učit děti novým znalostem, ale i vést děti ve škole i mimo ni k radostem a zábavám. Varuje však před špatnou zábavou, která by mohla děti odvádět od učení nebo „zhoubnému rozkošnictví znik dáti“. Dobrá zábava má vést k tělesnému i duševnímu zdraví.

Danešův kaplan Vondra, který působil v Peruci do roku 1850, byl pod vlivem Komersových snah o vzdělávání rolnictva, jedním z hlavních iniciátorů rolnického spolčování v kraji. Vondra se stal jednatelem Hospodářské jednoty. V lednu roku 1850 se konala v Peruci slavnost čeledínů, v jejímž rámci P. Daneš sloužil mši svatou. Byla předána ocenění nejlepším čeledínům, byl přijat tzv. „čelední řád“ a diskutovalo se o vzniku čeledních spořitelen. Celou akci ukončila píseň „Hej, Slované“

Koncem roku 1850 byl Daneš jmenován jednatelem filiální hospodářské jednoty Lounského okresu a v roce 1871 byl zvolen jejím starostou.

2. 1. 3. Danešova vlastenecká činnost

Roku 1848 prožívaly celá Peruc i okolní vesnice rušné období. V čele těchto událostí stál perucký rychtář Josef Čech, jenž byl dědečkem spisovatele Svatopluka Čecha. Organizoval národní gardu, která měla táhnout na pomoc Praze. Ale pro vnitřní neshody mezi jejími členy k tomu nedošlo.

František Daneš se na těchto událostech také aktivně podílel. Jeho zásluhou a za finanční podpory peruckých občanů byl před farou vztyčen železný tzv. „Konstituční kříž“. Při jeho posvěcení promluvil P. Daneš jako náruživý vlastenec: „Vy jste se upamatovali, že v tomto roce mimo semeno, které jste vysili na svých rolích, milosrdný Bůh rukou dobrého krále vašeho do země vaší položil jiné símě, z něhož dočkati se máte blaženějších časů - a tomuto semeni žádáte vzniku a daru, Božího tepla a světla, vláhy a všelijakého požehnání; vy žádáte, aby žádná opovážlivá noha nepošlapala tu Boží setbu, již nazýváte závdavkem svobody své; vy žádáte, aby ze slova královského vzrostl vám strom, jehož květ vydává líbeznou vůni tvorům rozumným a ctnostným, jehož ušlechtilé ovoce přístupno má býti všem lidem dobré vůle; vy žádáte, aby strom vaší svobody nebyl zlomen a z kořene vyvrácen nižádnou bouří, ale aby zdravé větve a ratolesti své napořád více rozkládal a jimi kryl a chránil svatá práva vaše. Chtíce postaviti památník své vděčnosti Slitovníku nebeskému za prokázanou vám v tomto roce milosť, podali jste si svorně ruce, abyste neohledajíce se na stav vykonali skutek, jakovýž hoden jest synů svobodných, svobodné vlasti.“12

Daneš ve svém hlubokém zájmu o národní historii kladl důraz především na poznání regionálních dějin. Byl v kontaktu s Muzeem království českého, Palackého upozorňoval na významné památky v okolí, svou pozornost věnoval vzácným středověkým malbám ve slavětínském kostele... Daneš také uvědoměle rozvíjel historickou tradici, podle které se v Peruci setkal kníže Oldřich s krásnou selkou Boženou. Nad pramenem, kde mělo k setkání údajně dojít, nechali Thunové vystavět novogotické přístřeší. Zde také P. Daneš uspořádal v září 1862 národní slavnost jako reakci na bouřlivé předcházející události. Sešlo se na ní několik tisíc lidí.

Po odstranění absolutistické vlády byl v prvních volbách do zemského sněmu v Čechách P. Daneš za své zásluhy v oblasti školství a národohospodářství zvolen poslancem za rakovnický, křivoklátský, lounský a novostrašecký okres. Při té příležitosti mu byla udělena čestná občanství mnoha měst, jeho aktivity přesáhly hranice perucké farnosti, stal se přední osobností celého regionu.

Za Danešem na peruckou faru dojížděla řada významných osob, zejména naši přední buditelé a vlastenečtí politici. Patří mezi ně František Palacký, Václav Vladivoj Tomek, František Ladislav Rieger, Ladislav Čelakovský, Karel Havlíček Borovský, Karel Sabina i Václav Hanka a Josef Václav Frič. Zajímavé na těchto setkáních bylo, že tito návštěvníci nebyli jednotné politické příslušnosti, ale představovali všechny tehdejší politické směry. Národně liberální stranu zastupoval Rieger, Palacký, Borovský, k radikálním demokratům se hlásil Sabina a Frič a Tomek se hlásil k prorakouské konzervativní straně.

Ve čtyřicátých letech se těchto setkání účastnil i vynikající zemědělský odborník a reformátor, ředitel peruckého thunovského velkostatku Antonín Emanuel Komers a P. Eugen Tupý, známý pod svým básnickým jménem Boleslav Jablonský, který byl farářem v nedalekých Radonicích. Svoje zážitky z Peruce vložil do básně:

„Ach, jak rád jsem tam vždy dlíval,

jak napínal zrak i sluch,

když tam pěvec hájů zpíval,

aneb lesní šeptal duch!

Ach, jak sladce, ach jak mile

plynuly nám blahé chvíle

v přátelské tam rozkoši -

s Tebou - drahý Daneši!“13

Volnomyšlenkář Karel Havlíček Borovský ve svém dopise Fany Weidenhoffrové píše o situaci na Peruci: „Peruc je Thunovo panství, na němž se zachází s lidem trochu líp než všude jinde. Jsou tam tři kněží, všichni moji známí a moudří lidé, kteří nepletou mnoho o zázracích a kropenici, nýbrž mluví s lidem rozumně. Peruc je hlavní sídlo zdravého rozumu, tam se nevěří nic, leda co je rozumné. (...) Fara nese asi 2 500 - 3 000 stř., to se všechno vynaloží rozumně, ne na jídlo a pití, nýbrž na knihy, noviny, k prospěchu obce. Peruc je jenom ves, ale škola jest desetkrát lepší než v Brodě; pořád je skoro některý z nich ve škole, farářova sestra holky učí šít, příst a strikovat. Na opakujících hodinách učí se kluci svět znát a řemeslům lépe rozumět, kreslit, sedlákům zas čte farář noviny a jiné knihy atd. (...) Vůbec celé to okolí, jak ouředníci, tak kněží jsou naši lidé.“14

2. 1. 4. Danešovo literární dílo

Nemůžeme zapomenout na literární činnost Františka Daneše. V roce 1859 vydal Emilian Vaverka jeho Sbírku výkladů a kázání. V dalším roce vyšla jeho první homiletická sbírka Řeči nedělní, sváteční a příležitostné pro celý rok. Roku 1864 Daneš uveřejnil Řeči pohřební.

Jeho články se objevovaly v některých časopisech: Blahověst, Týdeník pro polní, lesní a domácí hospodářství, Škola a život, Sborník učitelský, Školník aj. Mnoho jeho článků se též dostalo do školní čítanky. Daneš byl autorem hesel do Riegrova Slovníku naučného.

2. 1. 5. Závěr Danešova života

Když Daneš slavil sedmdesát let, konala se v roce 1877 na jeho počest v sále „U Matějíčků“ koncertní akademie. Roku 1882 se konala další velkolepá oslava u příležitosti padesátiletého výročí Danešovy kněžské služby. Při jeho osmdesátinách proběhly dvoudenní oslavy. Na domech vlály prapory, před farou byla postavena slavobrána, večer se konal průvod s lampiony a pochodněmi zakončený ohňostrojem. Starostové z Peruce, Černochova a Telec přednesli slavnostní projevy.

Pátého května 1892 umírá P. František Daneš ve věku 85 let. Rozloučit se s ním přišlo na 8000 lidí. Nad jeho hrobem na novém peruckém hřbitově se tyčí novoklasicistní kaple, která zde pro perucké duchovní správce byla zřízena za Danešovy podpory. Samotného Daneše pak připomíná nápis:

Zde v Pánu odpočívá služebník jeho, kněz

František Daneš, farář a os. děkan

na Peruci,

kdež po 53 let duchovní správu vedl.

nar. v Písku 13. července 1807

zesnul v Pánu 5. května 1892

 

2. 2. František Štědrý

(1847-1932)

Snad nikdo nevěnoval tolik publikací Lounsku a jeho okolí jako kněz František Štědrý, jehož jméno je též úzce spjato s Perucí a s Černochovem. Mj. křtil Vlastimila Kybala.

Narodil se v Hostomicích pod Brdy. Gymnázium absolvoval v Benešově. Pak pokračoval ve studiích na teologické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1873 nastoupil jako kaplan na peruckou faru. Jeho nadřízený P. František Daneš ho seznámil s Františkem Palackým a získal ho pro zevrubné historické studium. Jeho přítelem byl spolužák Ivan Wagner, strahovský knihovník, který mu zpřístupnil bohaté zdroje strahovské klášterní knihovny a tamního archivu. Ke Štědrému měl také blízko P. Cyril Straka. Působil v nedalekých Radonicích a posléze se stal strahovským knihovníkem.

Štědrý podporoval některé studenty. Ti mu „na oplátku“ pořizovali opisy listin a pomáhali mu vyhledávat archivní prameny.

V roce 1892 se stává farářem ve Slavětíně. Bydlí ve skvostné rokokové faře a každý den může sloužit mši v úchvatném prostředí slavětínského kostela, jehož stěny jsou pokryty dokonale zachovanými freskami z konce 14. století.

Štědrý často vyjíždí do Prahy, kde se mj. seznamuje s Al. Jiráskem a Z. Winterem. Stává se pravidelným přispěvatelem Sborníku historického kroužku. Své studie též uveřejňuje v časopisech Method, Časopis přátel starožitností českých, Lounské Hlasy, Český časopis historický, Časopis katolického duchovenstva... Blízce spolupracuje i s biskupem Antonínem Podlahou, který se věnoval soupisu uměleckých památek.

Oldřich Jelínek hodnotí Štědrého činnost následujícími slovy: „Obyvatelstvu našeho kraje je Štědrý znám jen jako autor četných monografií téměř všech osad našeho okresu. Teprve bibliografie jeho prací prokáže, že vědecký zájem tohoto historika, který zemřel osmdesátipětiletý v archivu Národního muzea dne 26. ledna 1932 uprostřed archivní práce, byl širší a přesahoval hranice našeho kraje.“15

Štědrého pozůstalost je uložena v lounském Oblastním archivu a v pražském Památníku národního písemnictví. V rukopise zůstala jeho nejobsáhlejší práce Obnovení katolického náboženství v Čechách po bitvě bělohorské. Knihovnu, v níž bylo uloženo několik tisíc svazků, odkázal obdivuhodný kněz klášteru premonstrátů na Strahově. Část svého jmění věnoval v pozůstalosti mezi chudé.

Kromě téměř nepřehledné řady monografických studií věnovaných obcím Lounska vydal Štědrý na sklonku svého života obsáhlou knihu Dějiny města Loun .

2. 3. Josef Adolf Bergmann

(1822-1901)

V nastávajících textech se soustředím na význačné černochovské rodáky. Podle chronologie začínám u Josefa Adolfa Bergmana, hudebního skladatele a pedagoga.

Narodil se 26. července 1822 v Černochově jako syn učitele. Vystudoval učitelský ústav v Litoměřicích, od roku 1842 učiteloval v Peruci. Po čtyřech letech odešel do Prahy, aby se učil na varhanické škole. Po dvou letech vyučoval klavíru a byl varhaníkem v kostele u křižovníků a u sv. Jakuba. Od roku 1862 se stává varhaníkem v Ml. Boleslavi a je sbormistrem pěveckého spolku Boleslav. V roce 1867 je jmenován ředitelem kůru u sv. Filipa a Jakuba na Smíchově, zároveň vyučuje zpěv na obecné škole a vede pěvecký spolek Lukes. Od roku 1885 řediteluje kůru sv. Václava na Smíchově. Zemřel 22. listopadu 1901.

Protože Bergmann vyrůstal v období, kdy vznikala spousta pěveckých spolků, skládal hlavně pro sbory, a to pro mužské sbory. V letech 1862-1893 byly populární např. písně: Labe, naše Labe, Náš prapor, Pijanovo dědictví, Ten ptáček, ten se nazpívá. Pro smíšené sbory je známá kantáta Toman a lesní panna a Luňák.

Bergmann složil na dvě stě šedesát chrámových skladeb. Ty jsou uloženy v archivu kostela sv. Václava na Smíchově. Dále psal písně, klavírní a varhanní skladby. Spolupracoval s M. Kolářem na studii Písně husitské, k níž první připojil přepisy pěti husitských písní z Jistebnického kancionálu.

Jako pedagog vydal s Ferdinandem Drůbkem Výbor písní kostelních pro školní mládež a k tomu i Průvod varhan, Výbor písní školníchpro obecné a měšťanské školy.

S Em. Melišem vydali Průvodce v oboru českých tištěných písní, která se jako bibliografická pomůcka používá dodnes.

2. 4. Václav Krejný

(1850-1912)

Jako dalšího černochovského rodáka bych ráda představila oblíbeného a zřejmě velice schopného učitele Václava Krejného.

Narodil se roku 1850 v Černochově jako syn rolníka. Vzdělání nabyl na školách v Litoměřicích. Po studiích nastoupil jako výpomocný učitel na škole v Peruci. Pak byl jmenován řídícím učitelem v Černochově. Když nastoupil, byla budova školy naprosto nevyhovující. V roce 1879 byla opravena nákladem 2000 zl. Protože ani takto nevyhovovala, byla v roce 1885 postavena nová škola na místě obecní pastoušky. Ve staré škole byl zřízen byt pro druhého učitele, později tam byl umístěn obecní úřad.

Na škole učila ručním pracem i učitelova žena Žofie Krejná, která ovšem v roce 1898 zemřela a zanechala po sobě pět sirotků. Podruhé se Krejný oženil s vdovou, která do jejich manželství přivedla další tři děti. Anna Krejná se stala novou industriální učitelkou.

Krejný byl neobyčejně podnikavým člověkem. Pořádal vlastenecké besedy a zábavy, podporoval ochotníky, sám postavil a vymaloval potřebné jeviště.

Dozvěděla jsem se, že v ječovickém kostele, kam Černochovští také docházeli na bohoslužby, byly nalezeny staré notové zápisy. Tento „hudební nález“ jsem prozkoumala. Notové zápisy podepsané učitelem V. Krejným mě mile překvapily. Při podrobnějším zkoumání jsem došla k závěru, že Krejný vedl chrámový sbor, o čemž svědčí notové partitury rozepsané pro sopran, alt, tenor, bas. U některých písní najdeme i part pro housle nebo klarinet. Několik notových zápisů má uvedeno pouze jméno V. Krejného jako autora. Jde o jeho dílo? Těžko říct. Nenašla jsem nikde zmínku o tom, že by Krejný skládal.

Vedle úhledně psaných partitur nález obsahuje náboženské písně psané dětskou rukou. Domnívám se, že pan řídící chtěl děti naučit písně, které se zpívaly v kostele, a zároveň s nimi procvičit psaní. Některé názvy jsou známé: Již jsem dost pracoval, Vítaný buď, Ježíšku, Ó, Jezu, spáso má apod. I dnes je najdeme upravené v kancionálech, které se používají při mši svaté. Děti vždy pod opsanou píseň uvedly své jméno, příjmení a datum. Většina byla přepisována kolem roku 1900.

V roce 1885 začal Krejný psát školní kroniku, je uložena v lounském oblastním archívu, té věnuji větší pozornost v kapitole Paměti obce Černochov.

Václav Krejný umírá ve svých šedesáti dvou letech v roce 1912. O tom, že byl Černochovskými oblíben, svědčí velkolepý pohřeb, který mu vypravili, podrobně popsán ve školní kronice.
 

2. 5. Vlastimil Kybal

(1880-1958)

Nejvýznamnějším černochovským rodákem je historik a diplomat Vlastimil Kybal. Díky předchozím totalitním režimům u nás Kybalova činnost a jeho dílo nejsou příliš známy.

Kybal se narodil roku 1880 manželům Václavovi a Antonii Kybalovým jako třetí dítě. Byl pokřtěn peruckým kaplanem Františkem Štědrým dva dny po narození v černochovském kostele sv. Václava. Za kmotry mu byli Antonín Janda, rolník z Martiněvsi, a Jakub Žalud z Černochova.

Vlastimil měl pět sourozenců. Nejstarší z dětí byla Marie, která se provdala za Josefa Čecha a po vyplacení sourozenců hospodařila se svým mužem na rodném statku. Druhým byl chemik Ing. Václav Kybal. Po Vlastimilovi se narodil František, který s manželkou Annou zakoupil statek v nedaleké Budyni nad Ohří. Jako pátá se narodila Růžena provdaná za Antonína Beránka, statkáře v Dřínově u Zlonic, a konečně šestý byl Antonín Kybal, později zemědělský rada ve Zbraslavi u Prahy.

2. 5. 1. Kybalova studia

V letech 1887-1891 navštěvoval Vlastimil Kybal obecní školu v Černochově. Jeho učitelem byl Václav Holub. Již zde projevoval chlapec velké nadání, proto ho nechali jeho rodiče zapsat na Vyšší státní gymnázium ve Slaném. Studium trvalo od roku 1891 do roku 1899. Nejdříve bydlel u prastrýce Jana Kybala a po jeho smrti se nastěhoval do podnájmu, kde bydlel s později významným historikem Rudolfem Urbánkem. Život vedle staršího a zkušenějšího Urbánka, který již věděl, kam směřuje, pomohl Vlastimilovi uvědomit si vlastní cíl. Tím se měla stát historická věda.

Slánské gymnázium mělo dobrou pověst. Dějiny školy jsou spojeny s piaristickým řádem až do roku 1878, kdy vedení převzalo město. Od roku 1891 převzal ústav do správy stát. Město je spojeno s husitskou minulostí, což jistě ovlivnilo i atmosféru školy.

Kybal se na tomto gymnáziu seznámil s myšlenkami a díly Masaryka, Havlíčka, Palackého, Jiráska. Nejraději vzpomíná na profesora Petra Hrubého, který byl jeho třídním učitelem a vyučoval řečtinu a latinu.

Náboženství vyučoval katecheta Emanuel Cícha, s nímž mladičký Kybal, hledající pevnou duchovní orientaci, poněkud zápasil pro formální způsob výuky náboženství.

Studium na střední škole Kybal ukončil v roce 1899 maturitní zkouškou.

Protože statek rodičů byl dosti zadlužen, uvažoval Kybal o dráze nižšího úředníka ve státní službě místo vysněného univerzitního vzdělání. Přesto mu bylo umožněno studovat na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Z domova dostával jen pět zlatých na měsíc, a proto byl nucen žádat o stipendium. Prostředky na studium také získával opisovačskými pracemi v archivech. V tom mu pomohl univerzitní kolega Rudolf Urbánek.

Kybal univerzitní studium české a evropské historie absolvoval v letech 1899-1903. Studoval u historiků Jaroslava Golla, Václava Novotného, Josefa Pekaře, Josefa Kalouska, u filozofů T. G. Masaryka, Františka Drtiny a Františka Krejčího. Tehdy Kybala nejvíce formovali Jaroslav Goll a Josef Pekař.

Během univerzitního studia věnoval Kybal svou pozornost archivním a kulturním památkám i historii rodného kraje. Seznámil se s městskými archivy ve Slaném a v Lounech. Toužil napsat dějiny své rodné obce, proto opsal celou řadu pramenů, ale k sepsání díla nedošlo a ani opisy se nedochovaly.
 

2. 5. 2. Kybal historikem

Vlastimil Kybal postupně zaměřuje své bádání na dílo Husových předchůdců Milíče z Kroměříže a Matěje z Janova. Roku 1904, když obhájil dizertační práci O učení Mistra Matěje z Janova o církvi, získává doktorát filozofie. Tato práce je ohodnocena o rok později jubilejní cenou České akademie věd a umění.

Roku 1906 Kybal studuje v Paříži u E. Denise a A. Sorela. Protože se rozhodl, že se dále bude věnovat spíše novověkým dějinám, rozešel se s prof. Jaroslavem Gollem, který neuznal jeho odklon od středověkých témat. Po návratu z Paříže Kybal prozkoumává řadu evropských archivů.

Roku 1911 Kybal habilituje pro všeobecné dějiny středověku a novověku prací Jindřich IV. a Evropa v letech 1609 a 1610. Po rozchodu s Gollem pracuje jako asistent univerzitních přednášek pod vedením prof. Františka Drtiny. Pořádá přednášky pro laické posluchače v Čechách, na Moravě i ve Vídni.

Kvůli rozchodu s J. Gollem a J. Pekařem nemůže Kybal psát do Českého časopisu historického. Díky prof. V. Novotnému a prof. Fr. Drtinovi může publikovat v masarykovsky orientované Naší době. Roku 1915 mu zde vyšla cenzurovaná studie o Husovi Filius Regni. Např. souborem článků Francouzská metoda historická přispívá do Noviny literárního kritika F. X. Šaldy. Dále pokračuje v práci pro Rozhledy nakladatele J. Pelcla, kde v roce 1904 najdeme už první studii o husitství.

Kybal se neustále vrací do rodného Černochova a dokonce zde píše svá díla František z Assisi a Učení M. Jana Husa.

Roku 1913 se Vlastimil Kybal oženil se vzdělanou mexickou malířkou Anou Saenz. Seznámil se s ní v Římě, kam byla umělkyně vyslána mexickou vládou ke studijnímu pobytu. Kybal zde právě studoval vatikánské archivy. Manželům se narodil roku 1914 syn Milíč a roku 1916 syn Dalimil.

Kybal s rodinou navštěvoval Černochov pravidelně. Díky potravinové pomoci ze statku rodičů překlenuli těžké období první světové války. Po celou tuto dobu Kybalova rodina živoří z malého platu asistenta univerzitních přednášek a několika hodin týdenní výuky na Vyšší dívčí škole v Praze. Teprve 14. října 1918 byla Kybalovi přiznána Ministerstvem kultu a vyučování mimořádná a neplacená profesura středověkých a novověkých dějin.

Historik prožil v Černochově i památný den 28. říjen 1918. Jeho otec si ve své rodinné kronice poznamenal: „Syn Vlastimil byl zde na prázdninách od 13.6. do 30. října i s rodinou. Třiadvacátého října jmenován mimořádným profesorem na České Universitě. Osmadvacátého října byla prohlášena samostatnost Československého státu, 29. října oslavena v zdejší obci vyvěšením praporu v československých barvách, večer osvětlením a chůzí po obci za zpěvu národních písní ku škole, kde měl řeč ku shromážděním syn Vlastimil.“16

2. 5. 3. Kybal diplomatem

Roku 1920 se Kybal stává velvyslancem ČSR v Římě. Zde se až do roku 1925 s historikem Kamilem Kroftou podílí na vytváření nových vztahů mezi ČSR, Vatikánem a Itálií.

V letech 1925-1927 je velvyslancem v Brazílii a Argentině, v letech 1927-1933 ve Španělsku. Po dvou letech přestávky, kdy se krátce vrací na univerzitu, roku 1935 opět působí jako velvyslanec, tentokrát pro Mexiko a středoamerické republiky. Zde roku 1939 končí svou diplomatickou dráhu záborem legace ČSR německou mocí. Kybal odchází do exilu v USA.

Během své diplomatické dráhy se Kybal s rodinou mnohokrát vrací do rodného Černochova. Jeho pobyty si do dnešní doby pamatují někteří starší obyvatelé. Vzpomínají, jak pan velvyslanec s manželkou a dětmi vyjížděli kočárem a později automobilem z Černochova do Budyně, Peruce či Dřínova na návštěvy příbuzných a přátel.

Paní Ana Saenz malovala v Černochově a okolí akvarelové krajinky i portréty - rodina Strádalova v Černochově do dnešní doby uchovává její portrét Václava Čecha, synovce Vlastimila Kybala. Také syn Dalimil dnes vzpomíná na své černochovské přátele z dětských let, klukovské hry i výlety do okolí.

2. 5. 4. Kybalův život v exilu

V září 1938 se Vlastimil Kybal účastnil v hlavním městě Spojených států mexických Kongresu proti válce, který svolal prezident Cárdenas. Diplomat na sklonku svého působení v Mexiku varuje před výbuchem násilí v Evropě. Od 19. září do 3. října 1938 konal historik přednáškovou cestu po univerzitách v Kalifornii v USA. V podrobném přehledu své činnosti během svého působení v Mexiku a Střední Americe v letech 1935-1938 tuto cestu popsal. Přednášky se týkaly především dějinných kořenů česko-německého problému v ČSR.

Z Mexika 3. března 1939 blahopřeje Kybal Josefu Šustovi ke zvolení prezidentem České Akademie, zasílá mu exemplář uvedené zprávy o své činnosti v Mexiku v letech 1935 - 1938 a dále ho upozorňuje, že mu bude nadále k službám na California Institute of Technology, kde studuje jeho mladší syn aeronautiku. Kybal v dopise uvádí, že byl pozván od dalších amerických škol a doufá, že bude moci pomáhat národní věci v amerických vědeckých kruzích.

Během válečných let se snažil Kybal pomoci exilové komunitě v USA svými vědeckými i politickými zkušenostmi. Byl činný jako historik i novinář.

Po osvobození vlasti chtěl Kybal vydat zprávu o své exilové činnosti také v Praze. Mělo jít o třísvazkový soubor textů. První svazek obsahoval historicko-politické články (o sv. Václavovi, Husovi, Žižkovi, Jiřím z Poděbrad, Komenském, Havlíčkovi, Palackém a Masarykovi). Druhý svazek se věnoval politickým textům (dějiny USA, Čechů a Slováků v této zemi a dějinám vlasti a střední Evropy). Třetí svazek popisoval Kybalovu organizační, propagační a učitelskou činnost v USA během války. K vydání těchto textů ve vlasti však nedošlo, a to zřejmě pro jejich rozměrnost, ale i pro historikovu nepřítomnost v poválečném Československu v letech 1945-1948.

Kybal si uvědomoval nebezpečí hrozící československé poválečné demokracii, která se orientuje na Sovětský Svaz. Snaží se v zájmu svých iniciativ oživit některé staré přátelské vztahy, např. s ministrem Zdeňkem Nejedlým. Pokusil se ho získat pro zřízení Mezinárodního ústavu pro sociální vědy v Praze, to se mu však nepodařilo. Vědecké přátelství, které spolu tito dva navázali na počátku století, postupně ochladlo a zcela se ztratilo za ideologickými bariérami.

Dalším textem, který historik připravil k vydání po válce ve své vlasti, byl spisek Základy mírové organizace světové - Co jest UNO. Text vyšel roku 1948 s pomocí profesorů K. Stloukala a K. Krejčího v nakladatelství J. R. Vilímek pod názvem Organizace spojených národů.

Vlastimil Kybal poznává, jak se mění politická a duchovní situace ve staré vlasti, a to nejen kvůli nezdařeným pokusům o vydání svého díla, ale třeba i pro to, že nebyl pozván na oslavy založení Karlovy univerzity, ač mu to bylo přislíbeno.

O komunistické ideologii ve své staré vlasti si Kybal nedělal žádné iluze. V korespondenci se svým synovcem Václavem Čechem odsuzuje bolševismus, ale také předpovídá, že komunismus, který zvítězí ve střední Evropě, bude nakonec odplaven vlnou dějin, stejně jako nacismus.

Samotnému Kybalovi v cestě domů bránil zhoršený zdravotní stav manželky. Kvůli němu pravidelně pobývali na jihu USA a na Floridě. Stesk po vlasti a rodišti přichází s pozdním věkem ještě intenzívněji. Projevil se i v historikově díle o sv. Anežce České. Text, který nese název Anežka Česká - Historický obraz ze 13. stol., byl dokončen roku 1955 v Orlandu na Floridě. Text lze považovat za završení historikova díla. Odráží se v něm duchovní zkušenost z autorova rodného kraje i z vlastního života. „Z díla vyzařuje klid historika, který svým bádáním obsáhl bouřlivé etapy českých i evropských dějin, aby došel k poznání jejich hlubšího duchovního smyslu“17

Druhého ledna 1958 Vlastimil Kybal ve Washingtonu umírá. Jeho manželka pak o několik let později. V létě roku 1997 byly synem Dalimilem převezeny ostatky manželů Kybalových do Čech a 24. září uloženy v rodinné hrobce na Vyšehradě. Dne 26. července 1999 byla v Černochově na místě, kde stál historikův domek, slavnostně odhalena pamětní deska Vlastimila Kybala.

2. 5. 5. Kybalovy knihy a studie – stručné připomenutí

Zřejmě neznámějším dílem Vlastimila Kybala se stala jeho monografie věnovaná sv. Františkovi, vydaná předním pražským vydavatelstvím Františka Laichtera v roce 1913.

Dílo vznikalo ve šťastné atmosféře v čase Kybalových návratů do Černochova. Zaujme nás již vzletné věnování: „Doně Anitě Sáenz y Aguilar, paní duše mé a snoubence mé milé věnuji toto dílo vzájemného poznání, utěšení a doufání.“ Při prvním prolistování zaujmou precizně reprodukované fotografie uměleckých děl i míst, kde sv. František žil.

V knize jsem nejprve hledala Kybalův překlad známého textu Píseň bratra slunce. Potěšil mne Kybalův doslovný překlad. Výjimečně cituji celý text:

„Nejvyšší, Všemohoucí, Dobrý Pane,

Tobě buď chvála, sláva, čest a všecko blahořečení,

Tobě jedině, Nejvyšší, přísluší

A žádný člověk není hoden Tebe milovati.

Pochválen buď, Pane můj, se všemi tvory

Zvláště s pánem bratrem sluncem,

Kterýž jest den a ním nás osvětluješ

A on je pěkný a zářící velkým leskem,

Tebe, Nejvyšší, nosí znamení.

Pochválen buď, Pane můj, za sestru lunu a hvězdy,

Stvořil jsi je na nebi jasné a vzácné a pěkné.

Pochválen buď, Pane můj, za bratra větra

A za vzduch a mlhy a jasné i každé počasí,

Jímž tvorům Svým dáváš se udržeti.

Pochválen buď, Pane náš, za sestru vodu,

Která jest velmi užitečná a pokorná a cenná a čistá.

Pochválen buď, Pane můj, za bratra oheň,

kterým osvětluješ noc,

A on jest pěkný a příjemný a mohutný a silný.

Pochválen buď, Pane náš, za naši sestru - matku zemi,

Která nás udržuje a spravuje

A rodí různé plody a pestrými květy a trávou.“18

Kybal chtěl napsat dílo podložené vědeckou prací, které by bylo přístupné širokému spektru čtenářů. To se mu vrchovatě podařilo. Poutavě líčí Františkovo bouřlivé mládí i jeho obrácení, založení Řádu menších bratří i jeho jedinečné dílo tryskající z výjimečné pokory. Kapitolu Literární boje o ideál Kybal začíná touto charakteristikou: „Život Františka z Assisi byl nesen až do konce obdivuhodným vznětem a snahou po dokonalosti, jakož i neoblomnou věrností k vytčenému ideálu nového života. Nejen v tom, že František nastoupil s neobvyklou energií a důsledností na nové dráhy lidské zbožnosti, nýbrž a hlavně v tom, že vytrval v poznané pravdě, že tuto pravdu šířil a hájil slovy i skutky a že pro tuto pravdu trpěl s bolestí a mukami své zanícené duše, spočívá svítivá velikost tohoto umbrického člověka.“19

Je zřejmé, že Kybal čerpal z bohatých cizojazyčných pramenů. Podařilo se mu ovšem vytvořit průzračný jednolitě působící text s bohatstvím ukázek. Je zřejmé, že k tomu přispěla jeho pozvolná konverze ovlivněná vírou snoubenky.

Z ducha této knihy vyvěrá sborník prací, který vyšel daleko později. Má název Velikáni španělských dějin. Kybal měl ke španělské kultuře mimořádně vřelý vztah. Za šestileté diplomatické mise na Pyrenejském poloostrově vznikaly také jeho studie věnované výrazným osobnostem španělských dějin.

Věnuje pozornost hrdinovi Cidovi, křesťanskému vojevůdci, jenž dosáhl skvělých vítězství nad Maury. Přibližuje komplikovanou postavu dobyvatele aztécké říše Cortése. Poutavě píše o legendárním monarchovi Filipu II., který nechal vystavět fantastickou stavbu Escorial. Kybal vzletně vypráví: „Filip vyvolil si toto horské místo za sídlo pro zdravý vzduch, hojnost vody a zvěře. Escorial, obsahující kostel, palác a klášter, je více než kolosální monument stavitelský. Je to kamenné ztělesnění Filipovy politiky a morálky a zároveň jeho samotářství, oddaného Bohu, práci a přírodě, daleko od města a od společnosti.“20

Kybalovy zřetelné sympatie ke katolictví dokládá i velmi vřele napsaná kapitola pojednávající o svaté Tereze z Ávily. Oceňuje světici především jako nezdolnou bytost, která obrátila svou mysl k Bohu, ke Kristu a věnovala veškeru svou duchovní sílu prohlubování života řádového společenství.

Černochovský rodák začíná stránky věnované sv. Tereze podrobným popisem venkovského postředí: „Jako nemůžeme sv. Františka plně pochopiti bez chudého Assisi a zelené Umbrie, tak při výkladu knihy života sv. Terezy dlužno vycházet především z jejího rodného města Ávily a z celé tvrdé Kastilie, které zformovaly jejího ducha neméně než soudobé vlivy morální a vlastní sebezdokonalování.“21

Hrdinou předposlední studie je Cervantes. Kybal upozorňuje na množství autobiografických prvků v geniálním rytířském románu Don Quijote. Závěrečná stať pojednává o sarkastickém portrétistovi španělského života Goyovi.

Třetím dílem Vlastimila Kybala, které mne nejvíc oslovilo, je práce analyzující některé stránky díla Karla Havlíčka Borovského. Brožura, která vyšla za války v Chicagu byla u nás vydána teprve nedávno.

Dříve než se zastavíme u některých myšlenek této studie, připomenu jednu pozoruhodnou souvislost. Když psal Kybal o neohroženém českém novináři, zřejmě netušil, že Havlíček v letech 1839-1842 (do tohoto období spadá jeho neukončené studium teologie) většinu prázdnin pobývá nedaleko Černochova, v sousedních Ječovicích, na faře u kněze Josefa Serbouska, jenž za Havlíčkova dětství působil v Borové. Do Ječovic do kostela putoval často i Vlastimil Kybal. Černochovští totiž nenavštěvovali některé slavnostní mše v Peruci, ale v daleko bližších Ječovicích.

Havlíček si Kybalův kraj oblíbil. Pochvaloval si, jaký je z fary nádherný výhled. Mohl odtud spatřit Říp, České středohoří, Bezděz. Podniká četné pěší túry do okolí. Přichází i v zimě za nevětší nepohody. Ječovice se pro něj stávají doslova druhým domovem. Rodičům píše nadšené dopisy. Následující ukázka je ze psaní, které bylo stylizováno o svatodušní neděli 1940: „Dovedete si představit, jak je tu hezky, zvlášť v této době. Pole jsou jako nejkrásnější koberec, tu kus žlutý, zelený, červený, mnohobarevný. Sejí zde velmi často tak zvaný turecký jetel neboli esparzete a ten kvete překrásně, není možná si představit krásnější červeň, ani růže nejsou tak krásné, a ten jetel kvete velmi často tak, že celé pole vypadá červené jako šarlat. (...)

Museli byste si představit údolí, dole teče potok, na jedné straně potoka na úbočí vrchu leží vesnice proti východu a jihu a na druhé straně potoka jest proti vesnici na vrchu háj, jediný v této krajině, těsně u potoka, tedy hned u háje leží ta veliká zahrada, v háji jest však shromaždiště všech možných ptáků, kteří jinak nikde nemají ochrany. Ti nám neustále předvádějí velkou operu.“22

Ten zmiňovaný potok má název Černochovský. Podle něj vede z Ječovic do Černochova polní cesta přes osadu Bohdal...

Kybal dílo o Havlíčkovi připisuje umučeným českým studentům - mučedníkům. Vidí v něm příklad zejména pro mladé lidi. Práci dělí na tři kapitoly: Národ v porobě, jeho mravní sebeobrana a sebevláda; Zabezpečení národa politickou federací; Statečný vůdce národa.

Vzdělaný národ se podle Kybala nenechá trvale pokořit. Právě vzdělanost vytváří jakousi pevnou páteř národa. Historik si na slavném novináři cení nejen jeho odhodlání odolávat zlu, ale i jeho střízlivého uvažování ve svízelné politické situaci. Poukazuje na Havlíčkův odpor proti revoluční změně. Proběhne-li revoluce v nevyzrálé společnosti, následuje jen a jen zkáza a zmatek: „Stálost, vytrvalost a politická neohroženost jsou podle něho vlastností, které musí mít nevyhnutelně národ, chce-li upevnit svá práva a svou svobodu. Bohužel, tyto vlastnosti jsou řídké, poněvadž lidem chybí pevný systém politických zásad. V politice je nezbytno, aby každý napřed sám sebou byl vyrovnán i se svým svědomím a byl přesvědčen, že nežádá nic nespravedlivého a vlasti škodlivého.“23 Kybal též zdůrazňuje Havlíčkovy obavy před zničující zahraniční intervencí v případě překotných revolučních událostí. Vyzdvihuje Havlíčkovu urputnost, jež, bohužel, měla ve své době tak málo následovníků. Odolávat kruté vojenské moci je ale nesnadné v každé době. Toho jsme byli svědky v době nedávno minulé.

Havlíček obsáhle analyzuje Havlíčkovy názory na otázku samostatnosti českého národa. Shodují se v názoru na rakouské císařství: „Slovanům záleží na zachování Rakouska. Rozdíl je v tom, že Slovanům záleží na zachování svobodného a demokratického Rakouska, kdežto dynastii nemusí záležet na svobodě a demokracii, jí záleží hlavně jen na Rakousku.“24

V závěru Kybal vyzdvihuje Havlíčkovo hájení náboženské svobody. Každý by měl mít právo i na svobodu náboženského vyznání. Víra by měla být oddělena od politického přesvědčení... Despotové by neměli nahlížet do lidských srdcí...

V roce 2001 u nás vyšla nejrozsáhlejší Kybalovo exilové dílo Svatá Anežka Česká s předmluvou pana kardinála Miloslava Vlka. Touto prací Kybal vlastně po letech navázal na své rané dílo věnované svatému Františkovi. Kniha byla dokončena nedlouho před skonem historika, který při studiu postrádal množství archívních pramenů. Stárnoucí badatel byl již dlouho oddělen od českého prostředí. Často používá přechodníky a jazyk 19. století. Vydavatelé se ale rozhodli ponechat text v původní podobě. K dílu dr. Jaroslav Hrdlička připojil cennou bibliografii prací Vlastimila Kybala.

Ve vědeckých kruzích je Vlastimil Kybal znám především jako autor četných prací, které obohacují pohled na dramatické období konce 14. a začátku 15. století. Jeho díla v této oblasti mají výrazné ekumenické rysy v době, kdy se tento termín ještě nepoužíval.

Jeho dizertační, práce obhájená v roce 1905, M. Matěj z Janova. Jeho život, spisy a učení je prvním výsledkem soustředěného studia. To vrcholí v Kybalově třísvazkovém životním díle M. Jan Hus. Život a učení.

Není cílem této práce předložit rozbor tohoto mimořádného díla. (Ostatně husitologické Kybalovy práce systematicky zkoumal předseda Kybalovy společnosti Jaroslav Hrdlička v knize Hus a husitství v díle Vlastimila Kybala.)

V rodinném archívu D. Strádalové se zachovalo toto Kybalovo svědectví vložené do druhého svazku Kybalovy práce: „Toto dílo bylo z velké části sepsáno v Černochově jako hold české vědy historické velikánu našich dějin na paměť 500leté památky jeho mučednické smrti.“

Připomeňme si v závěru této kapitoly alespoň strukturu základní Kybalovy práce věnované Janu Husovi:

1.díl

I. O náboženství a papeži

a) Předpoklady a základy pojmu církve

b) Pojem církve

c) Ustavení církve

2. díl

I. Církevní ústava

a) O papeži a papežství

b) O kněžství a kněžích

3. díl:

a) O Bohu, Bůh jeden a trojí, O stvoření, tvorech a člověku. O hříchu

b) O Kristu

c) O svátostech

d) O posledních věcech člověka
 

2. 6. Jaromír Fučík

(1899 - 1989)

Výraznou osobností, která si po celý život uchovala vřelý vztah k rodnému kraji, byl černochovský rodák Jaromír Fučík. Narodil se 13. ledna 1899. Jeho dědeček Josef Jelínek byl učitelem na Peruci. Peruckým učitelem byl i Fučíkův otec. Rodina se již v roce 1903 odstěhovala do Prahy. Zde Fučík v roce 1917 maturuje a poté vstupuje na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studuje obor čeština - francouzština. Neunikne odvodu a v roce 1918 se stává součástí válečné mašinerie. V roce 1921 dokončuje vysokoškolská studia. Dvoje prázdniny prožívá na Peruci. V meziválečném období působí jako středoškolský učitel v Duchcově. Bydlel ovšem v Oseku, kde měl blíž k přírodě.

Fučík byl okouzlen severočeskou krajinou. Stává se z něj nadšený turista. Brzy vede duchcovskou odbočku Klubu Československých turistů. V roce 1935 vydává obsáhlého průvodce Krušné hory , později se podílel na vydání knihy Lázňovský průvodce po západních a jihozápadních Čechách.

Jako znalec francouzštiny aktivně působí ve společnosti Alliance francaise. Jeho koníčkem byla ovšem italština. Podílel se také na přípravě některých publikací, které byly věnovány dějinám italské literatury.

Již před válkou překládá svou první knížku. Jejím autorem byl André Maurois. Má název Jen člověk. Dalším překladem stejného autora byl Doktor O´ Grady mluví. Z italštiny překládá zhruba desítku titulů. Jeho nejznámějšími překlady jsou Maškaráda A. Moravii a Červený stan U. Nobile.

Svůj vztah ke Krušným horám a rodné krajině Českého středohoří uložil Jaromír Fučík do četných článků v turistických časopisech. 
 

3. Paměti obce Černochov

Kapitolu Paměti obce Černochov tvoří písemně zachycené vzpomínky černochovských občanů, díky nimž se můžeme přenést do dob minulých a nahlédnout, jak se dřív žilo, myslelo... Můžeme sledovat, co se vytratilo z našich životů, v čem jsme pokročili k lepšímu, v čem jsme na tom hůř...

Při hledání duchovních kořenů se nelze zaměřit pouze na odbornou literaturu. Proto jsem pátrala právě po kronikách obce, po rukopisných vzpomínkách a dalších dokumentech. Osud původní obecní kroniky je nejasný. Postupně jsem se dostávala k úžasným dokumentům léta ležícím ve skříních, aniž by je kdo četl. K těm patří dvě díla Josefa Kučery Paměti a Vzpomínky na světovou válku a na cestu po svaté Rusi. Dále pak zápisky Václava Sochora nazvané Z mých pamětí a Události a příběhy, které se udály v Černochově.

Nejdřív se mi však dostaly do rukou již vydané Paměti statku číslo 45 a 46 v Černochově, rukopis nazvaný Organisace statku č. p. 42 v Černochově a přepis rukopisu Pamětí Vlastimila Kybala. Hledala jsem informace o černochovském rodákovi Vlastimilu Kybalovi a netušila jsem, jaké klenoty existují. Přitom v Černochově je téměř nikdo nezná.

Když jsem se domnívala, že nic „převratného“ už se objevit nedá, nalezla jsem Pamětník dvojtřídní obecné školy v Černochově a Kroniku obecné školy v Černochově. Obě jsou uloženy v lounském Oblastním archivu.

3. 1. Paměti Václava Kybala

(1846 - 1926)

Lounská Společnost Vlastimila Kybala vydala v roce 2003 (v neobvyklé formě faksimile) vzpomínky otce historika Vlastimila Kybala Paměti statku číslo 45 a 46 v Černochově. I tento rukopis byl uložen v historikově pozůstalosti. Díky dr. Jaroslavu Hrdličkovi byl převezen do Čech. Byl vydán péčí lounské knihovny v bibliofilské úpravě. Hrdlička píše  v úvodu komentáře: „Vzpomínky (...) jsou cenným pramenem dějin jednoho selského rodu z Černochova u Loun. Bez tohoto textu bychom byli ochuzeni o řadu údajů ze života rodiny, jež dala naší zemi autora několika neopakovatelných historických textů.

Paměti Václava Kybala nejsou jen rodovou kronikou. Představují též barvitý obraz vesnického života. Moudrý sedlák zaznamenává pamětihodné černochovské události, přibližuje hospodaření plné obav o nejistou úrodu.“25

Z textu, který byl psán tužkou, na nás ihned dýchne atmosféra starodávna. Píše je sedlák, který si neláme hlavu s gramatickou správností. Jeho zájem směřoval jinam... Citace v dalším textu ponechávám bez gramatických úprav. Opravuji ovšem interpunkci.

Autor začíná rodovou kroniku u svých předků na konci 18. století, kteří byli doposud zatíženi robotní povinností. V paměti lidí ještě byly uchovány hrůzy napoleonských válek. Hned první stránky vykreslují dramatické obrazy: „V roku 1850 přede žněmi a ve žních vypukla v obci cholera, že mnoho obyvatelů se na ni roznemohlo a několik osob zemřelo. (...) Od roku 1850 až do roku 1860 vládl tuhý absolutismus, četník (...) byl v obci svrchovaným pánem, před nimž se každý občan chvěl.“26

V roce 1862 již Kybal zaznamenává podstatné politické uvolnění. O svátku svatého Václava se koná slavnost s „deklamacemi“. Vlastenecké texty recitují i bratři Kybalové.

Za války prusko-rakouské projdou vsí Prusové, ale nevěnují se plenění. V roce 1867 Václav rukuje: „ Bolestné bylo loučení s milovanou matkou, která již jen na lůžko upoutána byla, že by matku více nespatřil, sobě nepomyslel. (...) Vzpomínal, u prachárny ve 12 hodin 28. září stál, že je doma posvícení a taneční zábava.“27

Když přijíždí mladý voják na dovolenou shledává hospodářství v hrozivém stavu: „Po svém příchodu zase do domu otcovského nalezl jsem statek netečností zanedbaný, 3 hubené kravky, v chlévě pár netahavých koní, jeden vůz ještě s dřevěnými nápravi a jeden vůz železnými nápravi.(...), jeden starý pluh, ruchadlo a jeden starý pluh troják, stroj žádný, řezačka ruční, cepem se jen mlátilo, všude se jevil nedostatek. Žádná hnojiva se ještě nekupovali, hnuj, an se špatně krmilo, špatný, tehdy i sklizeň byla chatrná, a když nebylo co prodat, museli se dělat dluhy.“28

Stálou pozornost věnuje Kybal vývoji počasí i stavu úrody. Eviduje výnosy, připomíná způsob obdělávání polí. Zastaví se u chvil oddechu, kdy se schází s učiteli v okolí a věnuje se s nimi muzice. Je třeba ocitovat rázovité líčení procesu, který předcházel sňatku mladého hospodáře. Maminka zemřela a otec mu připomínal, že je čas na ženění: „Otec hodlal mě oženiti, ale těžko bylo se mě oženiti (...), statek zanedbaný, zadlužený i jel jsem na koni poprvé v měsíci říjnu 1871 na námluvy do Poštovic Kožíškom, kde jsem byl pak ještě jednou, ale ze ženitby nebylo nic. Druhý rok šel jsem starosvatem na námluvy do Černuce Vejlupkom, ale též ze ženitby nebylo nic. (...) V roku 1873 účastnil jsem o svatodušních svátcích taneční zábavy ve Mšeném, kde jsem seznámil s Toničkou Kubištovou ze Skur, zalíbivše se jeden druhému jel jsem v krátkém čase v měsíci červnu k ni do Skur na námluvy a byl jsem vlídně přijat, tak že její otec k nám do Černochova 24. června na výhledy přišel a mohl jsem zase na námluvy přijíti.“29

Před svatbou umírá Kybalův otec. Jeho syn se snaží hospodářství zvelebit. Začíná nakupovat hnojivo, hospodářství dá pojistit. To se mu vyplatí zejména tehdy, když úrodu zničí krupobití. Stálou starost má s koňmi. Opakované uhynutí koně bylo vždy pro statek vážnou ztrátou.

Ve všech vzpomínkových pracích, s nimiž jsem se v Černochově setkala, se mnohokrát střetáváme se smrtí, s loučením s blízkými bytostmi. Ještě v devatenáctém století nebyla smrt přijímána jako něco zcela tragického. Mnoho mladých lidí se nedožilo dospělého věku. Lidé umírali na banální nemoci. Ale především: vraceli se domů - ke svému Stvořiteli, který spravedlivě posoudí jejich skutky.

I Václav Kybal se musí vyrovnat s nejsmutnější událostí, na jejímž počátku byla radost: „27. dubna 1875 narodil se nám po těžkém porodu první syn, jenž byl pokřtěn od patera Štědrého, kaplana Peruckého, na jméno Bohumil. (...) Dítě bylo sylné a hezké, jak malované, ale matka dostala zánět prsu, takže dítě sama kojit nemohla, musel se živiti jen mlékem kravským, což mělo za následek, že onemocněv střevním katarrem, po marne pomoci lékařske, 27 srpna tr. zemřel ve stáři 17 týdnu; bolest naše nad ztrátou nadějného synáčka byla veliká.“30 I další dceruška mladým manželům záhy umírá. Teprve pak vyrůstají noví dědicové.

Starý sedlák Václav Kybal ve vzpomínkách přirozeně zapisuje každý detail související s rozvojem hospodářství. Kupuje ruční mlátičku, pumpu, žentour, rozšiřuje chlév, staví chlévky, kolnu, přikupuje pole. Je činný v obecním zastupitelstvu - nejprve jako pokladník, pak jako první radní. Vstupuje do družsva, které kupuje tehdy vrcholný vynález - parní mlátící stroj.

Rodina se postupně rozrůstá, a tak se hospodář v roce 1889 může pustit do stavby nového „obydelního“ stavení. O tempu stavby se může dnešním stavbařům jenom zdát. Řemeslníci byli naprosto spolehliví a pracovali precizně. Stavba je zahájena na jaře, krov je zdvihán 18. května. Stavba byla ukončena koncem července. Stěhování proběhlo 29. srpna. Celá mohutná stavba tedy vznikla za půl roku!

Další období popisují vlastně dva Kybalové. Na přelom století vzpomíná otec Václav na sklonku svého života. O třicet let později píše své černochovské vzpomínky v americkém exilu jeho slavný syn Vlastimil.

Život na vsi měl svůj zaběhlý pomalý rytmus. Do hospodářství sice přibývaly další nové stroje – fukar, pojízdné hrábě, žací stroj, secí stroj... Lidé se ale museli přizpůsobit rychlosti zvířat. Nejrychlejším dopravním prostředkem byl koňský potah. Nebo potah tažený voly nebo kravami. Hospodáři stále s pokorou sledovali výkyvy počasí, báli se vichřic a krupobití. Největší pohromou byly pro doškové domy požáry. Za Kybalova života jich ves zažila několik. Jednou vyhořela tři stavení. Neštěstí z roku 1893 Kybal přibližuje takto: „Tohoto roku jsme byly 27. srpna ve velkém nebezpečí, vypukl ve vedlejší stodole pana Čecha o půl jedenácté v noci oheň, kterým byla moje stodola naplněná obylym velmi ohrožená, však pomocí domácího lidu byla zachráněna.“31 Další rozsáhlý požár popíše Kybal později - v roce 1902 hoří stodola Zázvorkova statku. Jiskry přeskočí na staré Kybalovo stavení s doškovou střechou. Zkázu odvrátí dva stateční chasníci, kteří vylezli na hořící střechu a strhali zapálené došky. - V roce 1909 vyhoří stodoly Josefa Platila a Josefa Kučery naplněné sklizeným obilím.

Přírodní pohromou bylo nejen sucho či choroby plodin. Mohly jí být i přemnožení hlodavci: „V roce 1895 rozmnožili se úžasně myši hraboši že místy více jak polovinu plodin zničili, jak na příklad na poli zvaném u hrušek, kde před čtyřmi roky se sklidilo ječmenu 84 mandelu, tak tento rok byly cele místa uplně ohlodane, že se tam mohl vozem otočit, anížby o klásek zavadil, sklidilo se ho jen 32 mandelu, ačkoliv byl rok přízniví. Výminkář V Novák je tento rok na synovich polich chytal do pastiček, od jara do zimi, a psal každý den mnoholi myši chytil, a když to v zimě spočital, chytil za ten čas jen na polich Nováka přes 3000 kusu; byly všecky břehy u cest a pangejty u sylnic docela rozryte.“32

V rodinných událostech přelomu století jsou v centru Kybalovy pozornosti samozřejmě osudy jeho potomků, kteří jsou nadmíru úspěšní. O jejich osudech přehledně píše Jaroslav Hrdlička. Otec má přesný přehled o kariéře svého syna Vlastimila. I po letech si vybavuje všechny jeho studijní pobyty v Německu, ve Francii, Španělsku, Itálii, Švédsku, Norsku...

V roce 1909 předává Václav Kybal hospodářství synu Františkovi a odchází se svou paní na výměnek. Žádné důchody tehdy neexistovaly, a tak byly pevně stanoveny podmínky, za nichž se budou dědicové starat o své stárnoucí rodiče. František byl tedy povinen vyplácet rodičům pravidelnou rentu a k tomu zajišťovat stanovené dávky mléka, másla, sádla, uhlí, dřeva, vajec, kuřat, hus... Výměnek byl postaven v roce 1908 vedle novostavby statku.

I když bylo hospodaření v zemědělské oblasti nesnadné, uvážliví sedláci prosperovali. Přikupovali, vyměňovali a scelovali pole, zdokonalovali osevní postupy, začali nakupovat hnojiva. I proto byly sociální rozdíly obrovské, což později dospělo k radikalizaci venkovského obyvatelstva, které mělo vzor v dělnictvu. O rodinném bohatství vypovídá Kybalovo referování o roce 1912, kdy se vdává dcera Růžena. Za muže si bere Antonína Beránka, rolníka z Dřínova. Kybal zaznamenává: „Oddavky měli v Praze v chrámu paně u sv. Trojice ve Spalene ulici, svatební hostina byla v restaurantu p Brejšky v teže ulici; podílu obdržela nevěsta 6000 zl a 350 zl za dvě krávi a jednu svini.“33 To bylo tehdy velmi slušné jmění.

Ve zmíněném roce Kybal ještě připomíná obrovské nesnáze se sklizní cukrovky. Byl deštivý podzim a pole se stala pro povozy nepřístupná. V nejvyšší nouzi byly za sebe zapřahány až čtyři potahy, aby řepu z polí vyvezli.

Na vzpomínkách Václava Kybala je kouzelné to, jak se tu střídají slavnostní okamžiky s banálními všedními událostmi. Pro tehdejší prosté vesnické lidi muselo být šokující, když syn Vlastimil přivádí do Černochova malířku z exotických dálek, která umí jen pár slov česky. Dojde ke svatbě a je třeba hned poté zaznamenat události, které se týkají dobytčat: „Dne 13. záři 1913 měl oddavky syn Vlastimil se slečnou Annitou Saenz, rozenou Španělkou z Mexika, v bazilice sv Václava na Smíchově. 18. června 1914 narodil se jim syn a pokřtěn na jmeno Milič, kmotrem jemu byla sestra otcova Marie Čechová z čís. 17 v Černochově a kmotrem pan školní rada Neudert. V roku 1914 prodal syn František kobylu za 470 K mému zeti Beránkovi do Dřínova a koupil 3leteho koně valacha v okolí Všehrd za 600 K.“34

Závěrečná část vzpomínek Václava Kybala zachycuje podrobně vliv první světové války na venkovské dění. Až statisticky podrobně vypočítává změny cen - stoupající drahotu, výše dodávek na válečné účely. Za války se starý hospodář dožívá zklamání. Syn František chce koupit velké hospodářství v Budyni. Proto prodává všechna pole v Černochově a ponechává rodiče v nejistotě, neboť chce prodat i rodný dům. Sourozenci to ovšem nedopustí. Skládají se a kupují rodné stavení, pronajímají ho a posléze ho koupí Kybalův zeť.

Zvlášť působivá jsou Kybalova líčení válečné bídy, která byla v letech 1917 a 1918 znásobena dlouhotrvajícím suchem. Chybělo osivo, nedostávalo se potravy pro dobytek -tíživý byl nedostatek sena, ovsa... Dodávky potravin byly šponovány do neúnosné míry. Místo koní orala volská spřežení. Lidé byli vyčerpáni nedostatkem. Konec války byl tedy nesmírnou úlevou.

Paměti sedláka Kybala končí smutně: „Syn Frt. se začal stěhovati s rodného statku 30. Prosince 1919 s nabytkem, a odjela již tento den jeho choť do Budyně, 31 Prosince stěhovali vepřoví dobytek, a 2 Ledna stěhovali hovězí dobytek a 3 ledna odjížděli poslední Kybal z dvěma syny z rodného a dědičného statku, ktery skoro puldruheho stoleti v majetku a v drženi rodu Kybalu se nacházel. Našim umrtim zmizí jmeno Kybal v obci. Poslední z rodu Kybalu, budu se svoji choti na zdejšim hřbitově dřímat věčný sen.“35

Poslední Kybalův zápis nám připomene slova Kazatele o marnosti lidského počínání. Jméno váženého venkovského rodu nese již jen honosný mramorový hrob. A deska připomínající slavného rodáka Vlastimila Kybala na necitlivě renovovaném statku

Všimla jsem si, že se - na rozdíl od svého syna - Václav Kybal ve svých vzpomínkách ani jednou nezastavuje u církevních slavností, nevzpomene návštěvy kostela, nepíše o své víře. Potvrzují se tak Vlastimilova slova o otcově náboženské vlažnosti. Přesto je zřejmé, že Václav Kybal byl mužem pevných zásad. Jeho myšlení i jednání bylo ale poznamenáno obrozeneckým volnomyšlenkářstvím, které začalo v české společnosti dominovat. Pro poznání regionálního života v okolí Peruce jsou však Kybalovy paměti pramenem vysoké hodnoty.

3. 2. Černochov na přelomu 19. a 20. století očima maturanta Antonína Kybala

Oblastní muzeum v Lounech uchovává ve svém fondu další zajímavý dokument, který má úzký vztah k dějinám Černochova. Jeho autorem je nejmladší z potomků Václava Kybala Antonín, který se narodil v roce 1887. Absolvoval střední hospodářskou školu v Roudnici nad Labem. Zde zpracovává v závěru studia poměrně obsáhlou práci Organisace statku č. p. 42 v Černochově. Je to svazek v poškozených zelených deskách formátu A4, napsaný úhledným rukopisem. Názvy kapitol jsou nakresleny ozdobným písmem.

Jde o velice pečlivě vypracovanou práci a je pravděpodobné, že archivní materiály, zejména pro první dvě kapitoly, pomáhal mladšímu bratrovi shromažďovat jeho o sedm let starší bratr Vlastimil - historik. Připomeňme si členění práce: Dějiny statku, Dějiny obce, Poměry národohospodářské, Obyčeje a zvyky, Dosavadní způsob hospodaření, Pozemnostní arch, Popis budov, Poměry vodopisné, Poměry přirozené, Poměry pedologické, Poměry tržní, Poměry výroby zvířecí, Poměry námezdní, Poměry čeledínské, O koupi nářadí a strojů, Výměra statku, Plodnost půdy, Osevní postup, Výměra honů, Potřeba osiva, Sklizeň, Sklizeň prodejná, Sklizeň neprodejná, Krmné dávky pro tahouny, Počet užitkových zvířat, Stav dobytka, Náklad na píci, Množství mrvy chlévské, Rovnováha plodnosti půdní, Náklad na strojená hnojiva, Kapitál nářadový, Denní mzda, Mzda čeledi, Daně a přirážky, Pojistné, Léky a léčení, Udržování a amortisace budov, Náklad na domácí spotřeby, Výtěžek z chovu dobytka, Hrubý výnos, Celkový náklad, Rozvaha, Odhad, Zúročení kapitálu.

Nyní se můžeme zastavit u některých záznamů podrobněji. Celá práce je doslova napěchována nejrůznějšími údaji a statistickými daty. Postupně se před námi objevuje velmi přehledný obraz hospodaření jednoho z největších černochovských statků. Zajímavé jsou též informace o celém Černochovu. Příznačné je, že obec byla národnostně zcela homogenní. Nežil zde žádný Němec. Vcelku překvapí informace o odebíraných časopisech. V obci byly sledovány Národní listy, Podřipan, Hlas národa, Politika, Pražský denník, Radikální listy, Lučan, Lounské listy, Pražské hospodářské listy, Český zvěrolékař, Zlatá Praha, Libuše, Matice lidu, Osvěta, Nová doba. Jde o vcelku pestré spektrum titulů, které je srovnatelné s tím současným. Nutno si ale uvědomit, že četba tehdy neměla konkurenci v dnešních médiích.

Kybalovi hospodařili na výměře zhruba 31 hektarů. Pěstovali řepu, ječmen, jetel, pšenici, brambory, vikev, hrách, oves a žito. Z uvedených plodin se dnes v regionu prakticky neseje žito. Spatříme zde ale lány řepky a kukuřice. Jetel byla nahrazena vojtěškou...

Účelné uspořádání statku zachycuje následující popis: „Samotný dvůr č. p. 42 v Černochově zaujímá 8 arů, 27 m2. Všecky budovy, jak obydelné stavení, chlévy, kolna, jsou stavěny z opuky, avšak majitel přec pociťuje nedostatek místa, kryté jsou všechny budovy jmenované taškami. Jen stodola je poměrně malá, takže svému účelu nevyhovuje, za kteréžto příčiny dělají se stohy. Nádvoří je dosti prostranné, takže svému účelu vyhovuje úplně.

Obydelní stavení nalézá se na severní straně. Na jižní straně, tedy proti obydelnému stavení stodola, na západě chlév, sýpky a kolna a na východě konírna a volárna.“36

Jak očistně působí zmínka v kapitolce věnované vodopisným poměrům o „vodě výtečné na vaření a k pití“. Dnes se lze napít vody z obecní pumpy jen na vlastní nebezpečí.

V úvodu jsem citovala několik básnických líčení středohorské krajiny. Poeticky vyznívají i některé odstavce studenta Antonína v přísně odborné práci: „Krajina je celkem rovinatá, mírnými svahy zprohýbaná, která se sklání a potom zase zdvíhá, až dostoupne prvních vrcholů malebného Českého středohoří, z něhož nejbližší je Hasenburk a Košťálov.“37

Na dalších stránkách se můžeme dočíst o cenách veškerých zemědělských produktů i o způsobech tvorby zisku. Hospodáři se mj. specializovali na výkrm skotu. Z pivovaru a cukrovaru nakupovali levně krmivo ve formě odpadu. Vykrmené býky pak prodávali na trzích v okolních městech.

Údaje o čeledínské práci a odměně nám potvrdí neobyčejně skromné životní podmínky námezdně pracujích lidí - děveček, voláků, koňáků, krmičů. Jejich mzda stačila jen na pokrytí těch nejzákladnějších životních potřeb. O jejich přijímání do služby Kybal píše: „V okrese na všech selských statcích dává se přednost čeládce svobodné, poněvadž tato jest při všech nehodách ihned po ruce, ona spí ve statku. Ovšem není tak dovedná jako čeleď ženatá. Velmi často se stěhuje; někdy je zpustlých mravů. Ženaté čeládce dává se přednost na velkostatcích, poněvadž je dovednější a spolehlivější a svěří se jí jen pojízdka a krmení obstará krmič.“38

Vskutku historické lahůdky - zejména pro techniky - najdeme v oddílu věnovaném koupi nářadí a strojů. Najdeme tu nejen přehled cen jednotlivých strojů, ale i ceny prací jednotlivých řemeslníků. V účtu kolářském najdeme slova, za jejichž významy musíme do starších naučných slovníků (kdeř, příčna, líšně)... Obdivuhodný byl i fortel venkovského kováře, který zhotovoval volské a koňské podkovy, ostřil radličky a pluhy, vyráběl obruče na kola, okoval oje, vykoval brzdy... Sedlář zhotovil postroje, opratě, obojky, chomouty, sedla. Tehdejší řemeslníci zvládali precizně své řemeslo. Konkurence byla obrovská. Dost zákazníků měli jen ti nejlepší. Dobře zvládnuté řemeslo mělo zlaté dno.

Závěrečné kapitolky obsahují další množství statistických údajů, které dotvářejí plastický obraz hospodaření na Kybalově statku. Zemědělského laika ohromí to, jak měli hospodáři přesně propočítány jednotlivé náklady a výnosy. Dozvíme se např. denní dávky ovsa, sena, jetele, steliva a řezanky pro koně. O apetitu jiného zvířete se píše dál: „Denní dávka pro vola: 3,5 kg slámy ovesné, 5 kg slámy ječné, 27 kg řízků, 2 kg hrachové tluče, 3 kg pšeničného steliva.“39

Sto let stará práce studenta Antonína Kybala je hodnotným dokumentem nejen pro Černochovské. Doplňuje obraz venkova na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Některé údaje jsou jedinečné i pro specialisty na hospodářské dějiny.

3. 3. Paměti Vlastimila Kybala - Černochov očima filozofujícího studenta

Hodnotným dokumentem, v němž se odrážejí dějiny Černochova přelomu 19. a 20. století jsou Paměti Vlastimila Kybala. Byly objeveny v archivu prof. Dalimila Kybala, který žije v USA. Do Čech je přivezl dr. Jaroslav Hrdlička, nynější předseda Společnosti Vlastimila Kybala. Ta nedávno přesídlila z Loun do Prahy. Jaroslav Hrdlička mi laskavě zapůjčil první svazek Pamětí. Jde zatím pouze o nekorigovaný přepis rukopisu. (Proto v citacích neodkazuji na stránkování.) Má název Dětství a jinošství. Byl dokončen 6. 1. 1949 na Floridě.

Zájemce o černochovské dění zaujmou popisy venkovské atmosféry, přiblížení zemědělských prací, popisy okolí obce. Nesmírně zajímavé je Kybalovo ohlédnutí na jeho lidské zrání, na vývoj filozofické orientace, studentský vzdor. V mnohém se tu setkáme s typickým dítětem své doby, které se ocitá v opozici vůči církvi. Ale projděme se chronologicky mimořádným textem a zároveň dokumentem...

Drobné ukázky z rukopisu Pamětí přibližující Kybalovo rané dětství zveřejnil Jaroslav Hrdlička. Zastavím se tedy pouze u nepublikovaných pasáží. Zaujme již třeba pohled na opatrovaní malého tvorečka: „Matka, ač měla chůvu, přece mě a mé sourozence vychovávala sama s veškerou láskou a péčí své selské duše, ale bez žádného mazlení, na něž ostatně při pětičlenné rodině a při vedení hospodářské domácnosti neměla času. Kolébali mě matka, otec, chůva, jak kdo měl čas, ve staré dřevěné kolébce, v níž už byl kolébán můj otec i starší sourozenci. Zpívali mi obvyklé dětské písně, koupala mě výborná místní porodní bába Knihová, která pomáhala po půl století při porodech celé obce, a první moje krůčky i první slova české řeči zaznívala ve staré teplé sednici se dvěma okny k východu obrácenými, ve které byl soustředěn veškeren náš rodinný život.“40

Brzy se dozvíme víc o hrách dětí, ale také o brzkých povinnostech, které na malého kluka čekají. Chodí pro osení, hrabe posečené obilí, protahuje řepu, sbírá kamení a samozřejmě pase dobytek. V zimě se těší na návštěvu hadráře, kterému ustelou na slámě uprostřed sednice. Hadrář pak děti obdaruje dřevěnými píšťalkami, panenkami, kudličkami...

Cenný je Kybalův popis jeho dětské víry: „Všecka moje touha v dětství a chlapectví nesla se čistě do kostela, který na mne vždy působil dojímavě a povznášel mou mysl k Bohu, ač nebylo v tom žádné extase ani mystiky, jež ve střízlivém prostředí venkovském, ve kterém jsem žil, neměly vůbec místa. Moje dětské a školské náboženství bylo službou, a to praktickou službou v chrámu Páně, totiž ministrováním v místním kostele sv. Václava. Začal jsem ministrovat velice brzo, takže jsem nemohl ani unésti mešních knih a roucho ministrantské sahalo mi až po paty. Bylo to jistě již v první třídě a trvalo až do mého odchodu na gymnasium.“41

Slánský student se vždy do rodné vsi rád vrací na prázdniny. Pohled na divukrásné kopce Středohoří posiluje jeho mysl. Na cestu zpět do Slaného ho maminka vyprovází slovy: „Dříve než jdeš spat, pomodli se Zdrávas Maria.“42 Po celý život bude v Kybalovi něco vzdorovitého, odolného nebo sveřepého. Libuje si i v cestách za vánic a deště...

Na počátku oktávy lze u Kybala pozorovat hlubokou náboženskou krizi. Přestává se modlit. Jeho vzory se stávají L. N. Tolstoj a T. G. Masaryk. Zkostnatělá škola i církev příliš spojená s monarchií otřásají dětskou vírou černochovského studenta. Přesto si zachovává „víru v Boha, Krista a nesmrtelnost duše“.

Mladý rebel je několikrát málem vyloučen ze studií kvůli své kritičnosti. Z konfliktů se doslova léčí v Černochově: „Stačil jeden, dva dny pobytu, abych se zrestauroval, neboť byl jsem navyklý chodit tam třikrát denně do polí nebo zahrad za každého počasí. (...) Bučení krav z chléva, rachot vozů na návsi, hučení a klepot mlátiček po žních ve stodolách naplňovalo mou duši klidem a pohodou, neboť jsem byl spokojen s rytmem pracovitého a tvořivého života, se kterým jsem byl srostlý od nejútlejšího mládí. Požehnaná česká vesnice, ze které jsem vzešel a ve které jsem kotvil kořeny svého bytí.“43 Kybal opakovaně připomíná, že právě venkovské kořeny rozptylovaly jeho pocity osamocenosti.

Cílevědomý student si nákládal stále větší studijní břemena. Brzy se intelektuálně poněkud vyčlenil z venkovské společnosti. Jeho studium je stále orientováno na reformační linii českého myšlení. Vzorem se mu stává Palacký. Obdivuje také ostře protikatolicky vystupujícího Svatopluka Machara. Jeho uvažování o Kristu představuje podle Pamětí nesourodou rozumářskou směsku: „Vůbec jsem se nerad zbavoval glorioly, jíž jsem si Krista obklopil jako ministrant v kostele sv. Václava v Černochově a jako zpěvák ve františkánském kostele ve Slaném. Renan představoval mi Krista jako člověka, ba člověka nedokonalého, a co horšího, vykládal učení Ježíšovo jako směs dokonalého a zbytečného, kdežto já jsem pevně věřil s Tolstojem o naprosté dokonalosti učení jeho, zejména kázání na hoře. Mně bylo vedlejší Renanovo líčení přírodních, společenských i světových vlivů, jež působily na vývoj Kristova života, poněvadž mně nezáleželo tak na životě, jako na učení jeho. Byl-li bohem, činil-li zázraky a vstal-li z mrtvých. Kristus dle mého názoru nezvěčnil se svým životem, byť svatým, jako svou naukou čistou, vznešenou a věčnou, jak ji vykládal pro mne Tolstoj.“44

Vzpurný student se dostává do konfliktu s katechetou. Těší se, že jde již naposled ke zpovědi. Maturita ho osvobodí od církevního chomoutu: „Po maturitě jsem pak učinil rozhodný krok a pobývaje v Černochově na prázdninách, přestal jsem chodit do kostela. Z toho byla mrzutost v rodině, zejména ze strany otcovy, jenž přes svůj liberalism politický, pro nějž nebyl v oblibě u místního kněze, nechtěl trpět, aby jeho 'učený' syn byl 'beznabohem' nebo za takového byl pokládán i vymáhal ze své otcovské autority, abych plnil své formální povinnosti k církvi tak, jako činila celá rodina a celá obec, ba celé okolí, stojící pod dozorem peruckého děkana i vranského faráře podřízeného přímo Svatovítské kapitule. Než já jsem se domníval, že tak dalece autorita otcova nesahala a do kostela jsem nechodil, což pak vzal otec na vědomí a dal mi pokoj, zejména když viděl, že vedu život spořádaný a připravuji se pilně ke svým studiím universitním. Ve svém nitru jsem nevěřil ve spásonosné ceremonie a dogmata církevní mi byla lhostejná.“45

Kybal si v tomto životním období uchovává víru v Boha. O černochovských prázdninách v roce 1899 si pravidelně čte bibli a chystá se psát výklad Evangelia svatého Matouše. Ke svým vesnickým spoluobčanům je stále kritičtější. Klade na sebe přísné mravní nároky a vyžaduje příkladné jednání i od obyvatel obce. Uvažuje o češství, o specifických vlastnostech českého národa. A nenachází žádné klady. Nalézá zchátralost, nemravnost a sobectví. Klade si otázku: „Je nějaký český venkov? Neviděl jsem tam nikoho, leda bezcharakterní sobce zosobněné v sedlácích, mužích, ženách i dívkách. Nejmilejší mi byli ještě staří lidé a také jsem měl rád ojedinělé některé prosté hochy. Hledal jsem zoufale typ Čecha, tj. člověka česky jednajícího a myslícího a byl jsem roztrpčen, že jsem ho nenalézal. Nenalézal jsem češství ani v knihách, jen fráze nebo velkou učenost jsem v nich nalézal. Hrozil jsem pomýšlením, že se venkov po příkladu měst kvapně demoralizuje a že v městech není než pokrytství a rafinovanost. Jací jsou to potomci husitů a bratří - ti nynější Čechové!“46

Před zahájením vysokoškolských studií Kybal zamýšlí napsat studii o sociálním rozvrstvení vesnice, hledá též podklady pro sepsání rodové kroniky. V této době student Vlastimil začíná netušeně rozšiřovat své čtenářské obzory. Objeví Dostojevského, Turgeněva, obdivuje sarkasmus Molierův, je oslněn poezií Ch. Baudelaira. Komické je připomenutí okolností, za nichž četl Cyrana o prázdninách v roce 1899: „Byl jsem v onen den od šesté hodiny ranní do deváté hodiny na poli, potom jsem přihazoval obilné snopy ve stodole a konečně jsem si s chutí přečetl historii hluboké, šlechetné a vítězné Cyranovy duše.“47 Pak následuje četba Goetha, Schillera, Shakespeara.

I v závěrečné kapitole se vzpomínající univerzitní pedagog vrací do rodné vsi a opět neodolatelně spojuje velikány světové literatury s rytmem venkovského života: „Valdštejnem Schillerovým ukončil jsem sebevzdělání historické, literární i morální v předuniversitním období mého života. Četl jsem tragédii frýdlantského vévody na otcovském statku v Černochově v prvních dnech říjnových, kdy se slunné dny střídaly s podzimními mlhami a kdy moje rodná ves po letní sklizni obilí, po sčesání ovoce a přepečlivém osevu podzimním vrhala se s pracovní vášní na dobývání řepy a bramborů, jež bylo vrcholem cyklu zemědělského ruchu a tvůrčí práce na venkově.“48

V závěru prvního svazku Pamětí Kybal rekapituluje léta svého dětství a jinošství. Opět se vrací ke svému samotářství. Upozorňuje na své slabé povahové stránky - zasmušilost, opovrhování lidmi, nedůtklivost, hrdost, nepřístupnost... To vše bylo ale částečně vyvažováno urputnou touhou po vzdělání, po širokém rozhledu. Selská zarputilost a cílevědomost mu nakonec otevřely cestu do světa i do nesnadných diplomatických služeb.

Vzpomínkové návraty do Černochova uzavírá Kybal touto úvahou: „Když jsem na počátku oktávy četl Tolstojovo Dětství, chlapectví a jinošství, vzpomínal jsem maně svého mládí prožitého v Černochově. Bylo to mládí bezstarostné, blažené a čisté. Nebylo zatíženo ani nedostatkem, ani nemocí, ani neštěstím v rodině nebo v okolí. Přes přímý styk s drsným životem, plným práce, odříkání a závislosti na rozmarech přírody, duše i mysl, a ovšem i tělo, vyvíjely se čistě.“49

Kybal je dnes považován za historika a myslitele, který byl předchůdcem ekumenismu. Jeho černochovské mládí je ovšem plné revolty a skepse. Zeptala jsem se dr. Jaroslava Hrdličky na momenty Kybalovy jakési zpětné konverze ke katolické víře. Z dalších kapitol Pamětí i z dosud nevydaných deníkových záznamů je prý zřejmé, že na Kybala měly silný vliv jeho cesty do Itálie a do Španělska, kde se setkával s odkazem světců a promýšlel základy pevné víry. Rozhodujícím motivem bylo ovšem pro obrácení mladého historika setkání s mexickou malířkou Anou Saenz, která byla hluboce věřící ženou, mj. o několik let starší, a tedy i názorově zralejší. Jejich sňatek byl posvěcen v roce 1913 ve smíchovském kostele sv. Václava. Ve stejném roce vydává Kybal svou zásadní monografickou práci věnovanou sv. Františku z Assisi. 
 

3. 4. Josef Kučera vzpomíná

(1868-1942)

Ve svých pozoruhodných pamětech černochovský rodák Josef Kučera vzpomíná na své dětství, na sourozence a jejich osudy, na rodiče i prarodiče, vzpomíná, jak se dřív žilo, jak „rok na vsi“ - řád, který určovala příroda a náboženské slavnosti - dával člověku jistotu a bezpečí. Ačkoliv se o sobě a svém životě zvlášť nerozepisuje, z jeho vzpomínek se před námi skládá obraz života prodchnutého nesmírnou pokorou před Bohem a vděčností k němu jako Stvořiteli všeho dobrého.

3. 4. 1. Paměti Josefa Kučery

Jako svou úplně první vzpomínku uvádí Kučera událost, kdy mu krejčí přišel brát míru na první kalhotky. Bylo mu asi dva nebo tři roky a nosil ještě sukničky: „Byl jsem cizím lidem nezvyklý a před krejčím jsem utíkal. Pamatuji se, že mě musil otec chytiti, na zem položiti a přidržeti. Krejčímu potom povídal: 'Teď měřte.' Já křičel, kopal a bránil se ze všech sil. Konečně bylo měření ukončeno a já propuštěn.“50

Ve vzpomínce na svou nevlastní babičku, která dlouhá léta žila na vejminku, si Kučera vybavuje její světničku a zároveň nám dává nahlédnout i na věci, kterými se člověk té doby obklopoval, které utvářely jeho svět: „Na stěnách měla babička tři obrázky, které byly pro nás zvláštností, neboť byly malovány na skle a nikde jsme takové neviděli. Na jednom byla Panna Maria, na druhém Kristus na kříži a uprostřed nich byl obraz Krista v hrobě, jemuž po stranách klečeli dva andělé. V hlavách nad postelí byl dřevěný kříž s Kristem.“51

Malého chlapce zajímala ještě jedna zvláštnost, truhlík zavěšený pod stolem, ve kterém babička schovávala starodávný zpěvník se světskými písněmi: „Často jsme babičku prosili, aby nám písničky, švabachem tištěné, četla nebo zazpívala. Byly to písničky o různých mordech a rytířích, které jsme později sami dychtivě slabikovali. Mimo zpěvníčku mívala v truhlíku košík se šitím, všední modlitby, břitvu a brejle. Sváteční nebeklíč mívala v truhle. To bylo všechno bohatství, které jsme mohli u babičky viděti a které ona před námi pečlivě střehla.“52

Píše-li Josef Kučera o otci nebo matce, je jeho vzpomínka plná úcty, obdivu a lásky. Když byly otci dva roky, zemřela mu matka a on dostal nevlastní matku, která se k němu chovala opravdu macešsky: „Byl od ní odstrkován a hladu zkusil jako málo kdo. Říkal, že vlétě živily ho jen zahrady. V zadní Kočovic zahradě stávala ohromná hruška - planička, pod kterou sedával a ta prý mu dávala hrušek, co stačil sníst. Říkával, že hrušky z toho stromu pravidelně kapaly. Kdykoliv v mužných letech kolem toho stromu šel, vzpomněl si na doby svého těžkého mládí, na ty doby hladu a pohlédnuv na tu svoji živitelku - hrušni, planičku - vždy smekl v úctě klobouk, jako před svým největším dobrodincem.“53

Kučerův otec ještě zažil, co je to robota. Vyprávěl synovi, jak na panském žali srpy, aby se snad zrno nevytlouklo, jak je dráb poháněl a jak zavíral do šatlavy ty, kteří se mu nějak vzpírali. Otec si vzpomínal, jak přišlo zrušení roboty, konstituce: „To slovo konstituce jako okřídlené, se rozletělo po celé říši, do všech dědin, ale snad málo kdo věděl, co znamená. Sedláci zdejší věděli o něm jen tolik, že mohou svobodně chodit na zajíce, a to také pilně činili.“54

Kučera píše, jak jim tatínek připomínal doby Havlíčka: „Často v dlouhých zimních večerech sedával večer u okna, zpívaje národní písně a houpaje někoho z nás na kolébce. Nikdy při tom nezapomínal zazpívati 'Spi Havlíčku' a často se po té písni odmlčel a nám starším o Havlíčkovi vyprávěl.“55

Těžký život - dřina a lopota, práce na poli, na loukách, na statku... Pohodlí žádné, odpočinku málo... A přesto Kučerovy vzpomínky dýchají pohodou a spokojeností, jako třeba tato provoněná sluncem a žitem. Kučerovi bylo asi dvanáct let. Otec s matkou sekali žito a Josef s bratrem ho za nimi sbírali. Bylo odpoledne, vedro. Zpocení zasedli ke svačině. Když posvačili chléb silně namazaný máslem a tvarohem, položil si Josef hlavu do matčina klína a pozoroval zpívajícího skřivánka v oblacích: „Oblaka se mi zdála býti tak ohromná a tak krásná, že mi bylo blaze u srdce. Matka měla v ruce klásek a brzy mě jím pošimrala pod nosem, hned zas pod bradou. Otec nás pozoroval a povídal: 'Copak Pepík, ten je maminčin mazlík, ten se bude matce válet po klíně, až bude už ženichem.' Václav ležel hlavou na hrsti žita a rovněž bloudil zraky v oblacích. Po chvíli otec povídá: 'Tak chlapci, musíme dál, hezky se to leží, ale práce neubývá.' A jal se matce brousiti kosu a pak sobě. Za chvíli zase chroupaly kosy v žitě a my jsme kladli šelestící žito na hrstě.“56

V dopise svému bratru Bohumilovi do Olomouce píše o růžích, které zasadil jejich otec a které spojují oba muže ve vzpomínce na domov. Kučera se rozpomíná ještě na jinou růži, která rostla v jeho dětských letech v zahrádce: „Foukal již silně podzimní vítr a zdá se mi, že to bylo již asi v říjnu. Obcházel jsem ten keř a něco jsem tam hledal a jak jsem rozhrnul větve, spatřil jsem tam překrásnou růži stolistou, až se mi zatajil dech. Utrhl jsem růži a skokem běžím dolů a volám: 'Maminko!' Jen jsem udělal první skok - zavanul vítr - a obalil mě lístky růžovými. Zděšen jsem zůstal stát a dal se do pláče. V ruce jsem držel - holý stonek. K čemu tu růži přirovnat?“57 Úžasný obraz citlivého srdce, které vidí za věci, které ví, že jsou skutečnosti, jež nás přesahují.

O tom, že katolická církev byla spojována především se státní mocí, svědčí následující úryvek. Odhaluje nám tak jednu z příčin, proč se v tomto kraji tolik lidí od katolické církve odtrhává: „Za světové války pohlíželo se na český národ jako na národ velezrádců a prostě se nám nařizovalo oslavovat 'posvátnou osobu našeho Veličenstva', modliti se za ni v kostele a zpívati hymny k její chvále. (...) Po mši v neděli měla se zpívati rakouská národní hymna 'Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem'. Také se několikráte zpívala, ale lid, jak zaslechl zvuky rakouské hymny, utíkal z kostela, takže kostel byl hned vyprázdněn. Náš regenschori však na to vyzrál. Když viděl, že hraje jen pro sebe a pro kněze, netěšilo jej to a příště zahrál: Svatý Václave, vévodo české země. Kostel zůstal plný a ani noha neodešla. Od té doby rakouskou hymnu nehrál, ale střídal vždy píseň Svatý Václave s písní Hospodine, pomiluj ny.“58

Velikou událostí pro celou ves byla bohoslužba sloužená v českém jazyce: „Bylo to o pouti, spojené s posvícením, v roce 1922, kdy se u nás v kostele četla při mši svaté česky epištola i evangelium páterem Vildem. O vánoční svátky četla se pak česky celá mše. Bylo to pro nás radostné překvapení a litoval jsem, že se toho nedočkal můj otec.“50

Kučera píše, že v té době vznikla československá církev, ke které lidé houfně přestupovali. Snad proto pak i katoličtí kněží sloužili mši v češtině, aby se zabránilo dalšímu přestupování. První „československá mše“ byla v Černochově - pod stromem u Hanzlovic - sloužena v neděli dne 18. června 1922. Vedl ji kněz Havlíček: „Bylo přítomno mnoho lidí domácích i cizích a mše působila všeobecně dobrým dojmem. Byl jsme rovněž přítomen a bylo mi při tom, jako bychom se vrátili o 500 let zpět do dob, v nichž Mistr Jan Hus kázával a sloužíval mši sv. v Boží přírodě. (...) Zpívána byla krásná píseň na notu 'Hranice vzplála'. Po mši byla pak přednáška v hostinci u Mítů.“60

Víra v Boha byla samozřejmou součástí života. Přesto se může zdát, že byla příliš tradiční, že byla „povinná“ a spojená s politikou. Vzpomínky Josefa Kučery nás přesvědčují o víře s hlubokými kořeny, které lze zahlédnout v určitých situacích, zvláště v těch hraničních, jako je např. smrt. Kučera vzpomíná na bratra Karla, který pracoval jako dělník ve vsi u Teplic. Poslali mu telegram, když zemřel jejich otec, a on přijel pozdě v noci. Ráno chtěl vidět otce a šel tedy do řezárny, kde leželo otcovo tělo: „Viděl jsem bratra Karla u otcovy rakve na kolenou, tvář přitlačenou na sepjatých nad rakví rukou, vroucně a dlouho se modlit a slzet. Kdykoliv mi bratr něčím ublížil, že jsem měl příčinu na něho se hněvat, vzpomněl jsem si na tento okamžik, jak jsem jej zahlédl u otcovy rakve a já musel mu všechno prominout.“61

Autor ke konci svých vzpomínek podává obraz „roku na vsi“. Práce proložená svátkem či slavností, život vyvážený a naplněný. Soustředila jsem se na slavení církevních svátků. Zaujalo mě, že „chození do kostela“ a různé náboženské úkony - často velmi nesrozumitelné pro tyto venkovské, jinak nevzdělané lidi, byly prováděny automaticky, z povinnosti, někdy snad i s odporem, a přesto si tento lid zachoval víru v Boha Stvořitele, v Boha, který je jim blízko, jak jsme si mohli přečíst v dřívějších ukázkách.

Jak vypadal v Černochově Nový Rok? Kučera vzpomíná: „Po snídani nás matka vypravila do kostela do Ječovic se slovy: 'Povinností je na Nový Rok jíti do kostela, aby vám dal Pán Bůh v novém roce zdraví a štěstí.' Také dodávala: 'A pomodlete se také za mě a za tatínka.' (...) Kostel v Ječovicích býval plný, i kdyby byl sebevětší mráz nebo nepohoda. Mši sloužíval farář Comerssi, dobrý kazatel. Zábly nás často nohy, ale nikdo nešel z kostela dříve, až nás farář po mši pokropil svěcenou vodou.“62

O třech králích se v Černochově moc nechodilo. Tatínek dětem vyprávěl, jak ještě jeho učitel chodíval po staveních a psal na dveře K+M+B a jak za to dostával v každém stavení groš. V kostele se světila voda, kterou si přinesli ve džbánku, sůl a křída.

Na Hromnice se chodívalo na bohoslužbu do Ječovic. Lidé s sebou brali svíčku hromničku, aby, posvěcená, chránila stavení před bouřkou. Hromnička se rozsvěcela při velkých bouřkách, a tak jedna vydržela léta: „Pamatuji se na jednu bouři, při níž hromnička dělala divy. Bouře se rozpoutala s neobyčejnou silou a hrom prudce burácel. V jedné chvíli zarachotil tak děsně, že se zdálo, jako by nablízku uhodilo. V té chvíli matka rozžehla hromničku a bouře hned polevila. Divil jsem se, jakou má ta svíčka moc, jako by té bouři poroučela a míval jsem potom ve hromničku důvěru. Bývala obyčejně za bouře tma a světlo svíčky působilo konejšivě na nás děti, neboť blesk nás potom tolik neoslepoval.“63

Po Hromnicích se slavil svátek sv. Blažeje, světce, který má tu moc chránit od krčních nemocí. Kaplan děti brával do kostela na mši, kde uděloval tzv. svatoblažejské požehnání. Dával lidem zkřížené rozžaté svíce pod bradu a žehnal jim. Kučera píše, že jim maminka připomínala, aby šli na svatoblažejské požehnání, protože je jich doma hodně a často se mezi nimi přenáší kašel a nachlazení.

Po veselém masopustu, který se slavil muzikou v hostinci a hojností různých dobrot, přicházelo období půstu začínající tzv. popeleční středou: „Když nastala popeleční, nebo-li škaredá středa, bývalo u nás také jaksi škaredo. Nevím, zda to platilo pojmenování toho dne nebo té divné náladě po tom veselí.“64 Do kostela se chodilo na popelec, kdy kněz každého na čele pomazal popelem na znamení pomíjivosti života. Protože popeleční středa je dnem velkého půstu, byla u Kučerů vždy česnečka, která dětem nechutnala, takže ještě přispěla k oné „škaredosti“ středy.

V postní době se o nedělích chodilo do Ječovic na kázání a požehnání, křížovou cestu v obrazech tam ještě neměli. Kučera vzpomíná na pašijový týden, na Květnou neděli, jak starý učitel Benda zpíval pašije, na obřady Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty, které Kučeru jako dítě velice zajímaly, jak chodily děti na „líbání kříže“.

Kučera si po letech dopodrobna vybavuje velkolepou oslavu Kristova Vzkříšení. Velké množství lidí slavnostně oblečených se k večeru scházelo v kostele v Ječovicích. Kostel byl zcela zaplněn a ještě někteří zůstali před kostelem. Slavnost se začínala u Božího hrobu: „Pak kněz zazpíval slavnostně 'Vstalť jest této chvíle ctný Vykupitel' a vtom rozezpíval se celý ten sbor v kostele, ministranti začali malými zvonky zvonit, na věži se rozhoupaly zvony a všechen lid v kostele hnul se k průvodu. Trvalo to dlouhou chvíli, než vyšel z kostela celý ten stohlavý zástup věřících a než kněz s Velebnou Svátostí ukázal se ve dveřích. V tu chvíli spustil sbor hudebníků před kostelem velebnou píseň 'Hle vstalť jest nyní Kristus Pán' a celý průvod zpíval s sebou. Na návsi ve všech oknech zaplanuly svíce a průvod jako obrovský had vinul se po celé návsi. Často ti první nemohli do kostela vejíti proto, že ti poslední z něho ještě nevyšli. Po průvodu bylo v kostele požehnání vykrášlené chvalozpěvem sv. Ambrože 'Bože, chválíme Tebe', které vždy mysl mou do nebe unášelo. Slavnost byla zakončena krásnou písní 'Vesel se nebes královno, aleluja'.“65 Doma děti čekala sváteční večeře: masitá polévka a jako zákusek nádivka.

V létě se chodívalo na různé poutě do okolních vesnic. Sešla se tam většinou mládež z celého okolí, takže bylo veselo, zvláště pak u muziky. Z Černochova se chodilo např. do nedalekého Lukova nebo do Charvatec. Kučera také vzpomíná na velkolepou pouť u kapličky sv. Floriána v Černochově.

Slavnost Božího Těla vidí Kučera jako „vyvrcholení všech slavností“. Dokonce si posteskne, že děti už ani neví, jaká je to slavnost: „Večer před Božím Tělem přivezla se fůra břízek z lesa a rozdělila se na pět dílů - ku čtyřem oltářům a do kostela. Celá náves se čistě umetla, aby ráno bylo všude čisto. Brzo zrána vzbudily nás tři rány z hmoždýřů a i hudba zahrála budíček. Od čtyř hodin stavěly se již oltáře. Každý se snažil míti oltář co nejpěknější. Když přijížděl kněz, byly vypáleny opět tři rány z hmoždýře a ty se opakovaly při sezvánění do kostela, o pozdvihování a u každého oltáře. Po mši, když kněz odjížděl, vystřílelo se vše, co zbylo.“66

Legenda o vzniku římské baziliky Panny Marie Sněžné byla známa zřejmě i v Černochově. Místo, kde měl být postaven kostel, se v srpnu - uprostřed parného léta - pokrylo sněhem. Kučera vzpomíná také téměř na malý zázrak: „Jedenkráte na svátek Panny Marie Sněžné jsme vezli z Kalce fůru pšenice a zastihla nás bouře. Byla tak chladná, že poletoval i sníh. Můj otec říkával, že nepamatuje, že by o P. Marii Sněžnou byla taková zima a že by poletoval i sníh.“67

Na vánoční svátky se těšily děti snad od nepaměti, i když nedostávaly hory dárků. Kučera si pamatuje, jak si před Vánocemi na dveřích škrtal čárky, aby věděl, kolik dní zbývá do Štědrého dne. V podstatě šlo o předchůdce dnešních adventních kalendářů. Ne příliš bohatá nadílka, kterou tvořilo několik jablíček a oříšky, udělala přesto dětem velikou radost. Pro nás asi málo pochopitelné.

Vánoční svátky přešly a je tu Silvestr. Na Silvestra šly všechny děti do kostela poděkovat Bohu za celý rok. Kučera vzpomíná na konci svých Pamětí: „Podle matčina příkazu modlili jsme se také za tatínka a za maminku, což jsme rádi z vděčnosti udělali. Dnes, když už tu těch drahých duší není a když již jejich těla odpočívají v té posvátné zemi našeho hřbitova pod zelenou travou, vzpomínka při čtení těchto řádků snadno vyloudí mi slzu do mého oka a já často cítím, že jsem jim někdy i těžkou chvíli připravil a z duše toho lituji.

Spěte sladce, duše drahé, uplyne jen málo času a dá Bůh šťastné s vámi shledání.“68 Jak vroucněji a zbožněji ukončit vzpomínání?

Na konci Kučerových pamětí jsem našla úryvek z poslední vůle autora: „Z toho se odečte 1000K na můj pohřeb a ostatní se rovným dílem rozdělí. Rovným dílem proto, že mám všechny stejně rád a že i oni mě měli stejně rovně rádi a v dětské uctivosti. Všem, jakož i jejich manželkám děkuji za jejich lásku a upřímnost, se kterou mi moje stáří v míře tak vrchovaté oplatili.

Bůh všemohoucí buď za mne Vaším odplátcem, požehnej Vám i Vašim dětem, aby i Vy jedenkráte jste měli tak šťastné stáří, jaké jsem měl já. Pamatujte vždy na Boha, on všecko vidí a je dobrých skutků odplátcem a zlých pak spravedlivým soudcem.

Pro mne neplačte, já žil život šťastný, prožil jsem jej zplna, proto není proč plakat. Pamatujte však na hrob matčin, jí jste povinni mnohým díkem. Bůh buď s Vámi.“69

Autor si mě svými zápisky velice rychle získal pro svou upřímnou víru a poetičnost, kterou dokázal vidět ve svém všedním, často těžkém, životě. Byla by škoda jeho paměti nevydat knižně.
 

3. 4. 2. Vzpomínky na světovou válku a na cestu po svaté Rusi

Zatímco Kučerovy Paměti procházejí celým životem tohoto vnímavého černochovského rolníka - písmáka, jeho válečné Vzpomínky na světovou válku a na cestu po svaté Rusi pokrývají pouze necelý rok 19l6, kdy musí narukovat a ocitá se uprostřed bojů na haličské frontě. Rukopis textu se nezachoval. Strojopisný svazek je rozdělen do drobných deníkových kapitolek. V závěru jsou přiřazeny různé vzpomínky, jež si autor vybavil až po napsání stěžejního textu.

Zatímco Paměti jsou určeny spíše pro rodinný kruh, Vzpomínky byly psány zřejmě pro více čtenářů. Kučera je i zde bystrý pozorovatel. Píše stručně. Vyprávění má spád. Jeho záznamy představují strhující mozaiku dramatických událostí. Tato svědectví jsou prokládána pozorováním neznámé krajiny, popisy setkání s prostými ruskými lidmi, líčením péče o koně...

Zastavíme se jen u některých pasáží poměrně objemného svazku, jehož děj se jen v úvodu a v závěru odehrává v Černochově nebo v jeho okolí. Opět se nevyhnu citacím. Věřím, že některá z kulturních institucí v regionu vydá v blízké budoucnosti alespoň výbor z literárně hodnotného textu.

Josef Kučera byl odveden v roce 1916. Tehdy mu bylo již 48 let a byl bělovlasý. Z Chomutova, kde se odvod konal, se vracel jako ve snu. Vzpomíná na svou noční cestu zpět do Černochova: „Chtěl jsem býti se svými myšlenkami sám, a proto jsem šel z Loun domů pěšky, ačkoliv mi nějaký dobrák z Černčic nocleh nabízel. Šel jsem sám a sám. V obcích, kudy jsem procházel, všady jsem slyšel ponocné vytrubovati. Když jsem šel v Peruci podle Oldřichova dubu, pískal v Peruci ponocný dvě hodiny. Ku třetí hodině ráno byl jsem doma. Ženu jsem těžce zarmoutil zprávou, že jsem odveden a že musím rukovati. Plakala a bědovala. (...) Již 21. února jsem narukoval. Zanechal jsem doma bědující ženu a 6 dítek ve stáří od tří do šestnácti let. Šel jsem těžce a nerad z domova, ale šel jsem klidně. Hospodářství jsem ponechal svému bratru Karlu k vedení a sám jsem se vydal do světa jako ten Honza.“70

O měsíc později je již Kučera ve „Vladimíru Volyňském“. (Zde potkává Zázvorku - kamaráda z Černochova.) Všímá si například projevů vroucí zbožnosti: „Včera sem přišlo množství Poláků a mezi nimi i mnoho polských Židů. Ráno, když vstávali, klečeli dlouho na holé dlažbě kasární, vroucně se modlili a obřadně se křižovali a v prsa bili. Jeden docela stál s obnaženou hlavou venku na dešti před kasárnami a modlil se hlasitě, nedbaje ostrého deště a sychravého počasí.“71

Na Zelený čtvrtek si Kučera poznamenává dojemné věty: „Vzpomínám dnes na své mládí, jak se matka s námi na Zelený čtvrtek modlívala. I dnes večer vyšel jsem si ven pod oblohu, jako kdysi Kristus do zahrady Getsemantské, a vidím v dáli ohnivá slunce házet do výše, aby osvětlovala bojiště. Světla reflektorů mihají se sem i tam, pátrajíce po letadlech. Kriste ukřižovaný – proč dnes jako tehdy neslétne anděl a mečem plamenným...“72

Kučera se často v mysli vrací do rodné vsi: „Vychází měsíc a na západě leskne se v plné kráse večernice. Upínám oči do dáli – tam někde je česká zem. Vidím ji a vidím matičku Prahu. Tam za Prahou v dálce mé rodiště, otcovský dům, při něm dvůr, na němž si moje děti hrají a žena moje, ta dobrá duše, běhá po své práci. Vidím ji a oči se mi kalí.“73

Téměř celý čas - uprostřed prudkých bojů - je Kučerovi svěřen pár koní. Stará se o ně jako o vlastní. Snaží se s nimi zacházet vlídně. Musí je ale někdy hnát až na pokraj uštvání, když vojska v noci ustupují rozbahněnými poli. Několikrát je nutno přidělený pár utratit. Tehdy si kočí hledal nové koně: „Dostal jsem nové koně, předal mi je kamarád. Malou špinavou hnědku a kousavého šimlíka. Jsou čiperní a dobře tahají. Ač jsou malí, nakládá se na ně tolik jako na jiné. Vůz jsem dostal bez obručí a také bez plachty. Šel jsem tedy do lesa, nařezal si tlusté pruty na obruče, které mi Lanc z Pátku přisekal a dvěma celtami potáhl, takže jsem spal dnes ve voze pod střechou.“74

V červenci Kučera zažije snad nejstrašnější válečné chvíle. Na polní ležení zaútočí ruské letectvo. Koně se plaší, nastává zmatek. Děs prostupuje lidi i zvířata. Bomby dopadají doprostřed tábora a působí naprostou zkázu. Kučera zůstává nezraněn...

Černochovský rolník stále a stále vzpomíná na domov - na data poutí a posvícení v jednotlivých obcích jeho rodného kraje: „Dnes jede Halama z Peruce domů. Byl propuštěn na žádost peruckého panství jako řidič parního pluhu. Paseme koně, zatímco Halama odjíždí podle nás polní drahou. Stojí hrdě na voze a volá: ,Nazdar!´ Ještě z dálky nám kyne, ale vidím jej jen v mlhách, neboť mne polily slzy. (...) Domov, ten zlatý domov, od něhož byli jsme na sta mil vzdáleni, zdál se nám býti v pravdě nebem. Naše touha po domově byla tak veliká, že válečné svízele proti ní nebyly ničím. V prvních dnech našeho příjezdu do Ruska bloudíval jsem za pěkných měsíčních večerů kolem Vladimíru Volyňského a z výšin hledíval jsem k západu - k domovu. Nedovedl jsem si však představiti, jak je domov vzdálen. Psal jsem tehdy domů: Stýská-li se Vám po mně, hleďte večer na měsíc. Dívám se na něj také a tam se naše pohledy sejdou a budeme si opět nablízku.“75

Celé Kučerovo svědectví o jeho půlroční trpké anabazi působí neobyčejně autenticky. Je zřejmé, že si záznamy psal člověk neobyčejně vyrovnaný a srdnatý. Rozlučme se z jeho válečným svědectvím ukázkou z kapitolky nazvané Ruská bláta: „V této době dešťů utvořilo se v Šelvově tolik bláta, že kdo to neviděl, nemůže si o tom udělat představu. Vozy, vezoucí proviant, v pravém smyslu v blátě zrovna plavaly. Vojáci, sedící na koních (podle koní nebylo možno jíti), podobali se hroudě: měli přes hlavy hozené celtplachty, z nichž bláto volně stékalo dolů. Koně, zdvihajíce nohy, plácali do bláta, které vojákům lítalo přes hlavy. Byl to strašný pohled.“76

Za válečné vzpomínky připojuje Kučera několik textů, které s předchozím tématem nesouvisejí. Jsou věnovány např. pozorování života v přírodě. Kouzelné je třeba rolníkovo pozorování nerovného souboje škvora s mravencem, jež Kučera pozoroval na polní cestě. Jeho líčení mikroskopické události je plné vypravěčova soucitu. Svazek je zakončen článkem nazvaným Oč prosí kůň. Je to nádherná báseň v próze. Jistě by se za ni nemusel stydět ani svrchovaný básník. Začíná tímto odstavcem: „Často slýchám od lidí našeho stavu stesky, že polní hospodářství je těžké povolání. Ne bez příčiny bylo v Písmu řečeno o stavu rolnickém: V potu tváří dobývati budeš chléb svůj a země bude tobě roditi jen trní a bodláčí. Jaký to tvrdý úděl. A přece povolání naše skýtá tolik krásného a ušlechtilého jako snad žádnému jinému stavu. Žíti uprostřed volné přírody, mezi krásnými rolemi, zahradami, rybníky a lukami - je žíti v ráji. Je potřeba jen žíti celým srdcem.“77

V dalších pasážích velebí Kučera trpělivost, věrnost a ušlechtilost koní, připomíná Baarova Cimburu a jeho lásku a úctu ke koním. Vrací se k jednomu válečnému pozorování. Ve válce mu byl také svěřen pár koní - valach a slepá kobyla. Věnoval dlouhé hodiny sledováním vztahu těchto dvou zvířat. Viděl, jak pozorně valach reagoval na každé nepatrné zařičení slepé kobylky. Jakmile měl jen trochu pocit, že se kobyla ocitla v nejistotě, přispěchal ji na pomoc a pomáhal jí s orientací v prostoru.

Závěrečný odstavec článku i celého svazku je tak nádherný, že ho nelze neocitovat celý. Svědčí o ryzím člověku, jakých dnes již potkáme jen málo. Svědčí o jeho hluboké vnímavosti i lásce k němé tváři: „Oč prosí kůň? Dej mi jíst a pít, starej se o mne trochu. Po práci mi dej suché lože, dost velké, abych unaven mohl ulehnouti. Mluv na mne laskavě, neboť tvé vlídné slovo více zmůže než rána. Pohlaď mne, budu tě míti rád a rád ti posloužím. Jsem-li zapřažen, neškubej opratěmi a nebičuj mne. Někdy hned nevím, co chceš. Netluč mne za to, nekopej, vysvětli mi to mírně, klidně a rozumně. Někdy nemohu ti vyhověti, jak chceš, protože mne něco tlačí, bolí nebo jsem nemocen. Prohlédni mi postroj a podkovy. Nechutná-li mi, podívej se mi nejdříve na zuby. Bolest zubů je hrozná, a já to nemohu říci. Nenech mne v létě trápiti mouchami, a proto mi ponech hřívu i ohon. Nestříhej mi je. Hlavu mi nezapínej do výše, běhá se mi to těžce. Až zestárnu, neprodávej mne člověku necitelnému, jenž by mne mučil až do smrti, ale zbav mne rychle a tiše života. Budeš pak míti také lehkou smrt a Bůh ti to oplatí.“78

3. 5. Václav Sochor - kovář, písmák a ryzí člověk

(1907 - 1998)

Mezi vzpomínkovými texty, které mají vztah k Černochovu, mne hned po Kučerových pamětech okouzlily zápisky Václava Sochora nazvané Z mých pamětí. Již delší dobu jsem věděla o existenci sborníčku jeho textů s názvem Události a příběhy, které se udály v Černochově. Sešit vzpomínek nalezl jeho syn Jiří Sochor v době, kdy už jsem nedoufala v objevení nějakého podstatnějšího rukopisného dokumentu.

Oba Sochorovy texty mají neobyčejný půvab. V paměti Černochovských je kovář Václav Sochor uchován jako předobrý člověk s jemným smyslem pro humor. Zůstaly po něm i obrázky, na nichž jsou zachyceny v žánru naivního umění některé partie regionu. Černý sešit formátu A4, kam Sochor zapsal běh svého života, je popsán nádherným prostým rukopisem, perfektně čitelným. Jednotlivé litery jsou jakoby malovány. Stránky nejsou číslovány.

Z celého textu je zřejmé, že pan Sochor byl vzácným člověkem ryzího charakteru. Ač prý byl velmi drobné postavy, z jeho uvažování, jednání i přístupu k životu vyzařuje jakási nezlomná síla prostého venkovského člověka, který přijímá život jako dar, který si je vědom nepřekročitelných mravních zásad. Sochor má obrovskou radost z práce, ze zvládnutí těžkého řemesla.

Pan kovář pochází ze starého kovářského rodu. Babička Sochorová byla prý tak zdatná „že prý dědovi pomáhala a i velkým kladivem přitloukala“. Dědečkova živnost výtečně prosperovala: „Koupil všem chlapcům hodinky a zlaté řetízky i velocipédy, jak se kolům říkalo. Měli prý ty velocipédy v Černochově první. (...)

Dědeček byl člověk poctivý a velice pracovitý a i pobožný, chodíval rád do kostela a odebíral nábožné časopisy u nás zachovalé Kříž a Maria.“79

Půvab má i Sochorova vzpomínka na vyprávění babičky, která šla jednou z Peruce od pozdního vlaku. Měla pocit, že ji něco pronásleduje. Když se ohlédla podruhé, uviděla za sebou ohnivou koňskou hlavu. K tomuto snovému zážitku se prý babička neustále vracela.

Malý Václav brzy osiřel. Tatínek si pak vzal sestru své zesnulé paní, která se chlapci stala druhou milovanou maminkou

Svátkem byly pro malého kluka příjezdy strýce Bohumila, jenž mu přivážel ve vsi nevídané hračky - vlak na kolejích nebo „parník na natahování na péro“.

Školák Václav se ještě setkal s takřka legendárním učitelem Václavem Krejným. Jeho v první třídě ale již učil nový učitel Bally, který byl velkým labužníkem. I výuku počtů prokládal oblíbenými pokrmy: „Jedna jitrnička a jedna jitrnička jsou dvě jitrničky.“80Malý chlapec se těší na cesty landaurem - krytým kočárem na martinovské posvícení nebo na přívoz, který fungoval v Křesíně. Až divadelní nádech měla školní situace za první světové války. Jejím aktérem byl přísný pan učitel Roubal: „Jednou přišel do školy a napsal na tabuli, že ztrati řeč a dělal takového lazara, prý říkali lidé, že to dělá schválně, aby nemusel na vojnu.“81

Za války byl všeho nedostatek, a tak milí kluci často navštěvovali ploty v zahradě Černých. Těm uprostřed války pošla kráva - živitelka. Pro rodinu to byla pohroma. Chlapci ze vsi se dohodli, že Černým pomohou, a tak nacvičili „divadlo“ Jiříkovo vidění, které sehráli v kůlně u Černých. Sochor si vybavuje: „Já hrál blanického rytíře a o přestávkách s Vénou Benešovic jsme vyhrávali na housle, Frantík Černých nás doprovázel na starou troubu od kamen - používal ji jako buben. Co se tenkrát vybralo, tak se darovalo paní Černé, aby si mohla zakoupit novou kravku.“82

Měšťanská škola byla až v Libochovicích. Děti musely zvládnout šest kilometrů tam a zpět za každého počasí. Sochor si vybavuje zvláštní kouzlo, jež měly cesty lesem. Školáci na jaře přinášeli domů celé kytice raně kvetoucích rostlin. Pohromu málem znamenaly zapomenuté „střevíce“ u lesní studánky, které posléze šťastně doputovaly k zapomnětlivému majiteli.

Už od raných let je Václav zaujat loutkovým divadlem. Láska k němu ho provázela po celý život. Stane se z něj i dobrý hudebník, jenž zvládá hru na housle. Naučí se hrát i na harmoniku a jeho hudební produkce na lavičce před domem měly vždy mnoho posluchačů. Později zvládne i hru na trubku. V divadelních představeních (některé se hrají i v přírodě) hrával různé komické postavy.

Pak nastala krušná učednická léta ve Slaném. Opět ranní cesty do Peruce na vlak za krutých mrazů a vánic.

V roce 1926 začínají Sochorovi stavět nový dům s kovárnou. Je vykopána 9 metrů hluboká studna, základy a sklepy. Většinu stavebního materiálu dováží chasník Václav s párem krav - jezdí pro písek, kámen, cihly, vápno, dřevo, cihly do okolních vsí. Jak již bylo tehdejší tradicí - stavba byla zahájena na jaře a na sklonku podzimu byla kompletně dokončena. Sochorovi měli ovšem nesnáze s některými profesemi. Tesař se stále opíjel a práci nedokončil, elektrikář přijal zálohu na práce a zmizel... Jeho nástupce do Černochova přiváží i první rádio - krystalku. Václav Sochor se radoval zejména z nové rodinné kovárny. Ta stará mu připadala jako alchymistická kuchyně.

Pan kovář také zažil první sokolské šibřinky, jež se konaly na sále u Míthů. Měly název V záři půlměsíce. Třicet svobodných dívek pod odborným dozorem nacvičovalo velkolepé taneční vystoupení.

Mladý muzikant získává pevné místo v černochovské kapele. Ta měla plný tucet členů. Další Sochorovy role jsou zřejmé z následujícího odstavce: „Také jsme troubívali na věži kostelní o štědrých dnech. V této době až do druhé světové války se soutěžilo mezi Sokolem a Hasičskou jednotou, a to ve veškerém podnikání v divadlech a zábavách. Sokolové dělali v každém roce šibřinky a hasiči zase karnevaly. O takovém karnevalu se musím zmínit, že byl tehdá postaven na sále větrný mlýn, lopaty se tiše točily a v půli sálu na stropě přiděláno veliké kolo, žárovkami barevnými okrášlené. Čtyři krásně malovaní motýlové neustále za celého večera kroužili s tímto kolem. Celou touto sestavou a pohonem jsem byl pověřen tentokráte já.“83

Václav Sochor je zřejmě jediný, kdo takřka svědecky zaznamenal dvě krutě tragická období v novodobých dějinách Černochova.

Na jaře 1941 byla u Čechů v hostinci veselá nálada. Kdosi hrál na foukací harmoniku. Vtom jeden z levicově orientovaných hostů vykřikl: „Ať žije Stalin.“ Několik dalších hostí zvedlo sklenice. Jenže v hostinci byl přítomen i udavač. Tato událost měla drastické vyústění v první polovině roku 1942. Devět černochovských mužů bylo popraveno. Další obyvatel zemřel za totálního nasazení.

Tyto události měly dohru v květnových dnech roku 1945. Z udavačství byli zřejmě kromě viníka obviněni dva další lidé. Byli lynčováni. K trestu smrti byl zřejmě odsouzen jeden z nevinných. Hlavní viník si ve vězení vzal život...

Nedlouho po roce 1948 nastala v Černochově zběsilá kolektivizace: „Pak docházelo k vystěhování některých rodin. Paní Marie Dandová s dvěma dětmi Václavem a Maruškou autem, jenom s nejnutnějšími věcmi, za špatného počasí až někam k Lanškrounu. Pak byli vystěhováni Kaloušovic staří s mladou také do východních Čech, paní Marie Hornová se svými rodiči.“84

Většina sedláků se ocitla ve vězení. Ve vsi vládl strach, který přiváděl rolníky do zemědělského družstva. Decimovány byly i malé živnosti. Kovárnu zavírá i Václav Sochor. Koupí si políčko a začíná navzdory všem hrůzám okolo hospodařit. Po večerech začíná vyřezávat loutky a se svou mladou paní hrají loutková představení. V tomto děsivém období je v lomech utýrán i nejbližší Sochorův přítel Jenda Šrámek.

V padesátých letech semele kolektivizace veškeré soukromé aktivity. Pracuje pro JZD ve své kovárně. Práce ho ale netěší: „Nejlépe nám bylo, když jsme sami hospodařili. Pole jsme měli jako zahrádku, dobytek pěkný a času dost a peněz také dost. A nyní ztratili jsme svobodu ve všem a to je vše, i když se najíme a oblečeme. Prostě zavedená nová robota....“85

V samotné kapitole popisuje veškery pracovní postupy v kovárně - kování koní a volů, zhotovování nejrůznějších nástrojů. Své vzpomínky uzavírá v prosinci roku 1958.

Strojopisná nestránková brožurka Události a příběhy, které se staly v Černochově byla Václavem Sochorem sestavena na počátku šedesátých let. Některá vyprávění jsou včleněna do textu Z mých pamětí. Sochor zaznamenává především tragické události, které se vryly do paměti obyvatel Černochova - např. smrt služebné, jež roztápěla kamna s demižonem petroleje v ruce; zastřelení služky, které se jakýsi kočí zeptal, zda by nechtěla zastřelit. Ona v legraci odpověděla, že ano. A zazněl výstřel...

Dramatická událost se šťastným koncem se prý stala v roce 1906. Byla hloubena 26 metrů hluboká studna. Náhle se dva dělníci přestali ozývat. Našel se ovšem statečný Moravák, jehož se šátkem na ústech spustili do závratné hloubky. Statný chlapík oba muže, kteří upadli do bezvědomí, vytáhl z nebezpečí.

Pan Sochor detailně přibližuje, jak se dřív v obci svítívalo. Takto líčí zavedení elektřiny: „Bylo to v masopustě roku 1923. U Míthů byla taneční zábava a elektrická instalace byla provedena, ale proud ještě nebyl připojen. Pan Žalud zapůjčil parní lokomobilu, která poháněla dynama a tímto osvětloval celý sál.“86

Vtipně a výstižně charakterizuje Sochor jednu z rázovitých venkovských postav. Byl jí Martin Syka - Šumavan. Šikovný švec stále vymýšlel nějaké zábavy. Nejradši zhotovoval umělé pohyblivé koně, které rozmanitě ozdobil a chasa s nimi vyjížděla na legrační cesty po vsi. Syka rád zpíval šumavské písně, při nichž se často rozplakal. Troubil i na křídlovku.

Zápisky černochovského kováře patří k opravdu vzácným textům regionální literatury. Píše je člověk, který pevně přilnul k tradici svých otců. Ačkoli jeho školní vzdělání bylo skromné, má skvělý pozorovací talent a múzické nadání. I proto mají jeho dvě vzpomínkové práce vysokou vypovídací hodnotu.
 

3. 6. Pamětník dvojtřídní obecné školy v Černochově.

Školní kroniku jsem otvírala se zatajeným dechem. Na první straně jsem se dozvěděla, že kroniku svázal a daroval škole zdejší rolník Josef Kučera roku 1885. Téhož roku začal řídící učitel Václav Krejný do Pamětníku zapisovat. Rok 1885 ve mně budí respekt. Při čtení kroniky jsem si představovala pana řídícího, jak při světle svíčky po večerech zapisuje události, které tvořily historii nejen školy, ale i černochovské obce. Pamětník dokumentuje dobu od roku 1885 do roku 1935. Rokem 1941 navazuje Kronika obecné školy v Černochově, která končí rokem 1964.

Pan řídící Krejný začíná psát o počátcích školy v Černochově: „Z listiny opata Konráda z Oseka víme najisto, že roku 1340 farář bydlel v Černochově. Půl druhého lánu rolí bylo mu dáno, aby si mohl držeti školníka, to je muže, který by o zpěv a služby Boží pečoval. Škola černochovská jako i jiné toho druhu byla hned ve století čtrnáctém.“87

Krejný předkládá dopis nejstaršího, v dokumentech dochovaného, učitele Petra Hradeckého, který v Černochově vyučoval od roku 1612. Dopis je určen arcibiskupu pražskému. Hradecký v něm pana arcibiskupa žádá o pozemek, jenž by obhospodařoval, neboť za svou práci má dost malou odměnu a ta mu nestačí k živobytí, takže často zakouší i hlad.

Zásluhou třicetileté války byl Černochov téměř vylidňen. Roku 1670 byla zřízena farní škola na Peruci. První známý černochovský učitel byl Jan Humpoldt. Po něm zřejmě nastupuje rod Bergmanů. Tento rod se nejdříve vyskytuje na Peruci a od roku 1774 v Černochově. Nejdéle, celých 53 let, zde učil František Bergman. Po něm následuje Vojtěch Švácha pocházející od Rakovníka a od roku 1871 Jan Březina z Bělohradu u Jičína. Ten však roku 1874 odchází do Slavětína na místo řídícího učitele, a proto byl v Černochově učitelem prozatímně ustanoven Václav Krejný. Po úspěšně zakončených učitelských zkouškách byl dosazen na místo definitivně.

Protože budova staré školy dost zchátrala, byla roku 1879 opravena za 2 000 zlatých. Roku 1885 byla díky starostovi Josefu Zázvorkovi postavena škola nová - trojtřídní - na místě bývalé obecní pastoušky. K této škole byla přikoupena i zahrada.

Nově postavená škola - to byla jistě událost důležitá pro celou vesnici, a tak 20. prosince 1885 jistě nikdo z Černochovských nechyběl na svěcení nové školní budovy. Obřady vedl P. František Daneš s dvěma svými kaplany Františkem Štědrým a Josefem Himrem. O pořádek při průvodu ze staré školy do kostela a po slavnostní bohoslužbě do nové školy se staral dobrovolný sbor hasičů.

U školy měl P. Daneš „velmi krásnou řeč“, po něm promluvil pan stavitel František Kozák, který předal klíč budovy předsedovi černochovské školní rady. Ten poděkoval a obraceje se na pana řídícího pronesl tuto řeč: „Dílo dokonáno. Budova ve jménu Božím vystavěna očekává, aby odevzdána byla svému účelu. Se srdcem rozechvělým odevzdávám Vám, pane správče školy, klíče budovy té, kterouž nemalou obětí jsme postavili sobě i pokolením budoucím. Vy zajisté nejlépe cítíte, co s klíči těmi v ruce Vaše skládám! Odevzdávám Vám budoucnost časnou i věčnou našich dítek, naší to naděje. Otvírejtež v budově té dítkám našim brány vědění, osvěcujte rozum jejich, ušlechťujte srdce jejich, nechať dítky Vámi vychované radostí jsou svým rodičům chloubou obce, ať hodnými jsou členy našeho národa českého, ať skutky právě křesťanskými dobudou si požehnání Božího.

Zdar dítek našich bude i Vaší chloubou, bude přední Vaší odměnou, k níž pojiti se bude vděčnost naše. S plnou důvěrou ve Vás, rodáka to obce naší, svěřuji Vám klíče nové školy s celou nadějí, že dítky naše vychovávati budete dle hesla: Bohu a vlasti!“88Poté předal panu řídícímu a novému správci školní budovy klíč. Ten se ujal slova a promluvil o své vděčnosti černochovské škole, ve které se naučil číst a psát. Rád by splatil té škole dluh. Snažil se již ve staré školní budově, v třídě přeplněné žáky, plnit svoje učitelské povinnosti ze všech sil. A jestliže dostává klíče od nové budovy, cítí to jako odměnu za svoji snahu: „Přijměte v té dojemné chvíli, v níž mi odevzdáváte novou svatyni školní k sídlení mému a opatrování v ní, což nejdražšího máte v tom světě - své dítky, mé vroucí díky za lásku a důvěru mi prokázanou a přijměte spolu i slib můj, že jak přináležím vám svým rodem, tak přináležeti chci nadále celou myslí, celým srdcem, celou sílou, celou duší vám a vašim dětem. Buďte při mně pracujícím pro vás a za vás. Bůh požehná nám, že jsme spojenou silou ve jménu a ku cti Jeho práci svou začali, v ní pokračovali a v ní setrvali.“89 Po těchto projevech zpíval pěvecký sbor. V poledne byla připravena v jedné z tříd hostina pro pozvané.

Zpočátku učí Krejný sám a teprve v roce 1887 se začíná učit ve dvou třídách. Václav Krejný je jmenován řídícím učitelem a Václav Holub z Brloha od Loun se stává prvním podučitelem. Industriální učitelku zastává manželka pana řídícího Žofie Krejná

Školní rok většinou začínal 17. září „službami Božími“ a končil koncem července opět slavením mše sv. a „Te Deum“ na poděkování, po kterém žákům byly rozdány „školní zprávy“. Některé děti dostávaly úlevu od školy pro letní období, což bylo období od května do října, aby rodičům pomáhaly s polní prací.

Kolem Vánoc paní hraběnka Anna z Thunu-Hohensteinu vždy darovala chudým dětem oděv a obuv, knihy... Také někteří černochovští občané přispívali chudým dětem na školní potřeby: např. Josef Kalouš, Václav Kastner, Václav Kučera, Jan Majer, Antonín Neustupa, Josef Kalík a další... Ani kněží se nenechali zahanbit, např. P. Fr. Štědrý nebo i P. J. Opp mysleli na chudší děti. Dále také přispívaly různé spolky: spolek vojenských vysloužilců, kampelička, dobrovolní hasiči a samozřejmě místní školní rada

V květnu nebo červnu se vždy odbývala veřejná náboženská zkouška a někdy i z jiných předmětů za přítomnosti inspektora, ale i zdejších občanů.

V kronice se dočítáme o smrti významného kněze Františka Daneše působícího na Peruci. „Dne 5. dubna o půl dvanácté dopoledne zemřel sešlostí věkem Veledůst. Pán P. František Daneš, osobní děkan a farář v Peruci (...) Povolán roku 1840 za administrátora na faru peruckou, kdež působil co vzorný kněz, spisovatel, učitel, lidumil a vlastenec po 52 let. Pohřeb odbýván v neděli dne 8. května dopoledne za přítomnosti četného duchovenstva, pana místodržitele s chotí Vysokorodého hraběte Františka z Thunu a Hohensteina. Učitelstvo bylo zastoupeno velmi hojně a účastenství ze strany obecenstva a spolků též velmi četnou učinilo poslední poctu nebožtíku.“90

V letech 1893-1898 se v kronice nepíše o žádných zvláště důležitých událostech. Každý školní rok má svou strukturu, která se mnoho nemění, spíše se střídají učitelé a také inspektora Oppa nahradil P. Antonín Stejskal, lounský děkan.

V roce 1898 zemřela manželka řídícího učitele a černochovská industriální učitelka paní Žofie Krejná po devítidenní těžké nemoci ve věku 44 let.

Školní léta 1898-1904 nebyla poznamenána žádnou významnější událostí. Do školy nastoupil jako druhý pan učitel Václav Roubal. Pan řídící Krejný se znovu oženil, vzal si vdovu Annu se třemi dětmi, která se stala opět industriální učitelkou v černochovské škole. Děti si hraním divadla vydělaly na prapor a skříňku.

Ve školním roce 1904-1905 řádí v Černochově a okolí dusivý kašel, takže je škola uzavřena a třídy vydezinfikovány. Pro zajímavost: dezinfikuje se formalínem. Je povolena stavba letní tělocvičny. Byl zaveden bleskosvod.

Ve školním roce 1907-1908 29. května navštívil Černochov pan kardinál a sloužil mši svatou. Druhý den se konala náboženská zkouška zdejších dětí v Peruci a děti z druhé třídy byly biřmovány.

Úcta k Jeho Výsosti císaři byla povinností. Každé výročí panování Františka Josefa I. i eho jmeniny se slaví také ve škole. Roku 1908 se konala slavnost, která připomínala, že Jeho císařská Výsost panuje již šedesát let. Pan řídící nám zanechal podrobný popis takové oslavy, které se zúčastnila i místní školní rada a několik občanů:

„1. Zpívané slavné služby Boží

2. Slavnost ve škole - zapění jubilejní hymny dítek

3. Proslov přednesený žačkou druhé třídy Boženou Hanzlovou

4. Řeč slavnostní proslovil p. uč. Roubal

5. Různé příležitostné básně předneseny žáky a žákyněmi druhé třídy

6. Zapěno Kde domov můj

7. Doslov Veled. P. Václava Houšky

8. Zasazení dvou lip před budovou školní

9. Zapění rakouské národní hymny“91

Školním rokem 1911-1912 končí zápis pana řídícího Václava Krejného. Od srpna 1912 zapisuje pan učitel Roubal. Popisuje onemocnění pana řídícího, který se vydal se svou rodinou na výlet k synovi. Tehdy ho jeho „tvrdošíjná choroba“ upoutala k lůžku. Doktor, který ho prohlédl, doporučil operaci, což však Krejný bral na lehkou váhu. Když se vrátil domů, potkali se s Roubalem v sadě za „Starou školou“, kde Krejný česal hrušky. Roubal mu nabídl svou pomoc a poté pan řídící „hověl si v podezřelém položení na břehu“. Brzy se rozneslo obcí, že k panu řídícímu byl povolán lékař a další den musel být nemocný převezen do nemocnice v Kladně, aby byl operován. Podle lékaře byl nemocný ohrožen neléčeným zánětem slepého střeva, z kterého se vyvinul zánět pobřišnice. Po operaci se pacientův stav zlepšil, ale za pár dnů dostala manželka Krejného zprávu o jeho náhlém přitížení, proto se hned rozjela za ním do nemocnice. Večer se vrátila se smutnou zprávou, že Václav Krejný zemřel.


Jeho spoluobčané mu vypravili velkolepý pohřeb. Pohřební průvod vyšel ze školní budovy. V Pamětníku načrtnutý obrázek nás seznamuje s podobou pohřebního průvodu. Za křížem šli žáci, pak učitelé, kněžstvo, místní šk. rada ...

Novým řídícím učitelem při obecné škole v Černochově byl jmenován šedesátiletý Josef Bally. Energicky se pouští do mapování místa: „Co jsem zde našel? Lid celkem dobrý, zámožný a, jak se zdá, škole přející. Školní mládež dosti schopná, mravně ne horších než jinde. Učitel však buď v jednání s oběma velmi opatrný.“92

Nový pan řídící popisuje budovu školy, kterou je potřeba opravit, stejně jako „nepěkné stavení u školy“ sloužící jako kůlna. Zahrada je zarostlá, ohrada rozpadlá, studna se špinavou vodou a rozlámanou pumpou. Ve škole červotočivá skříň, druhá bez nohou - celá nakřivo. Nedostatek pomůcek... A tak nový pan řídící končí tento stav slovy: „Bude nutno mnoho v tomto směru doháněti, aby škola řadit se mohla mezi slušně vypravené školy venkovské.“9

Dále se nám dochovává stručný popis vesnice: „Černochov, výstavná, zámožná ves na východním výběžku okresu lounského má dle sčítání roku 1910 698 obyvatel ve 143 domech. Je tu filiální kostel sv. Václava, v něm sloužena každou druhou neděli mše mimo obyčejné dvě v týdnu. Katastr černochovský měří 873 ha 89a, a protože v obci není dvora, je tu více větších rolnických živností.“94V kronice též najdeme výčet černochovských spolků: Sokol, Dobrovolný sbor hasičský, úložna Kampelička, Spolek na pojišťování dobytka, Spolek vojenských vysloužilců, agrární a řepařská organizace.

Ve školním roce 1913-1914 na zdejší škole učí Bally, V. Roubal, ruční práce Emilie Ballyová a katolické náboženství P. Václav Houška, administrátor na Peruci. Na tento školní rok připadá výročí 65 let panování J.V. císaře, které bylo na škole řádně oslaveno.

Ale to už přichází rok 1914 a s ním těžké časy. Bally si zapsal: „V klidné, blahodárné práci zabráni, netušili jsme, že žijeme na prahu světodějných událostí, na prahu světové války, která několika zločinnými lidmi jsouc připravována, z kořene vyvrátila klidný život mnoha milionů lidí. Není rodiny, která by rozvrácena nebyla, není domu, kde by nebyla opuštěná žena s dětmi, vdova se sirotky. (...) U potahů, u pluhů již samé ženy, samí nedospělí hoši. Mrtvý klid vládne vsí, vše zeje prázdnotou! Vzpomínáme drahých odešlých a my, zbylí starci, hoši, mrzáci rádi slyšíme o nich případné dobré zprávy. Vítáme a tiskneme jich ruce přijdou-li na krátkou dovolenou.“95

Bally píše o příčině války a o začátku války v Černochově. Odvedeni byli vojáci do třiceti šesti let a byla nařízena „válečná příspřež koní“. Následuje dosti podrobný výpis válečných událostí, včetně úmrtí papeže Pia X. a zvolení nového papeže Benedikta XV.

V novém školním roce byly některé školy proměněny v lazarety, někteří učitelé museli nastoupit vojenskou službu jako domobranci. To se týkalo i p. uč. Roubala, takže pan řídící učil obě třídy polodenně. Na začátku února se učitel Roubal vrátil. Nadpisy svědčí o válečných nelehkých dnech: Sepisování zásob. Kovový den. Draho. Průběh války. Učitelé - špatně placení.

Ve válce byla povinná úcta k panovnickému rodu ještě víc žádána, a tak se ve škole oslavuje dobytí Lvova „naším chrabrým vojskem“. „Škola a obec ozdobena v prapory v barvách zemských a říšských. Řídící učitel za přítomnosti členů místní šk. rady žactvu vysvětlil význam této světodějné události. Povzbudil veškeré občanstvo k následování a podpoře účinné vítězného vojska. Poukázal na neochvějnou věrnost a oddanost českých vojínů a nás všech jasnému rodu panovnickému a provolal J. V. cís. a králi Františku Josefu I. 'Sláva'.“96

Školní rok 1915-1916 přinesl to, co mohl přinést rok válečný: soupis zásob, válečné půjčky, nedostatek uhlí, nedostatek piva, tabáku, kávy, másla a vůbec tuků... rekvizice dobytka, neúrodu brambor.

V lednu 1916 byli odváděni starostové a radní v obci, kteří dosud byli osvobozeni od vojenské služby. Odveden byl p. Josef Kučera, obecní I. radní a člen místní šk. rady.

Z 30. dubna na 1. květen byl zaveden tzv. letní čas, jako důvod se uvádí: „...ušetří se za několik milionků svítiva.“97

Pro válečné potřeby se sbírají kovy, a když ani ty nestačí, sáhlo se po svěcených zvonech. Ty jsou sundány z věže, rozbijí se a odvezou do Škodovky v Plzni: „Naše zvony jsou také requirovány. Dosud však volají nábožný lid do kostela. Dříve než zvony jsou odveženy, bývají popsány v pamětních knihách, nápisy na nich zapsány a otisknuty, zvony fotografovány a potom s nimi amen. Než se sejmou naposledy, všecky hodinu, dvě zahlučí a lid prý pláče.“98

Nedostatek masa dal vzniknout tzv. bezmasým dnům: středa a pátek, později přibylo pondělí a sobota (platily i ve svátek). Někteří lidé řeší nedostatek masa chovem králíků.

Pro zajímavost nám pan řídící vypsal ceny potravin: brambory nové 1 kg - 35 h, mrkev 6 kusů 20-30 h, česnek 1 kus - 4-10 h, cibule 1 kus - 4-6 h, čokoláda 1 kg - 13-14 K (není k dostání), sůl 1 kg - 32-36 K, máslo 1 kg - 7 K, mléko 1 l - 24-30 h, vejce 1 kus - 18-22 h, ocet 1 l - 14-16 h, vepřové maso 1 kg - 8-8,80 K, koňské maso 1 kg - 3,60-4 K, husa 1 kg - 4-5 K, králík 1 kg - 1,30 K. Tyto ceny však dodržovány nebyly. Lidé radši zaplatili víc, aby zboží dostali.

Školní rok 1916-1917 začíná Bally ne právě optimisticky a není se co divit: „My, učitelé, s hrůzou pohlížíme na uvolněnou kázeň ve škole i mimo školu. Prostředky k udržení kázně nestačují. Cítíme to nejen ve škole, ale i denně dočítáme se různých darebných kousků mravně zpustlých dětí. (...) Hoši sotva škole odrostlí slouží za kočí u koní. Vědí, že hospodář jich nezbytně potřebuje a chovají se dle toho. (...) Živnosti, obchody mizí, zavírají se. Nemají co prodávat - pracují jen dílny, továrny pro válečný materiál a práce ty vykonávají ponejvíce ženské.“99

Začátkem listopadu zemřel bývalý ministerský předseda, místodržitel království českého, kníže František Thun z Hohensteinu, pán na Peruci. A hned následuje další „zdrcující“ oznámení: „V vřavě válečné rozlétla se světem zpráva dne 22. listopadu 1916: císař rakouský, král uherský, František Josef I. zemřel téměř ve věku 86 let.“100

V únoru 1917 zemřel na Peruci P. Josef Opp - „ušlechtilý člověk, lidumil a opravdový nelíčený přítel náš“... Zdá se, že perucká farnost měla na kněze štěstí. Dosud ve všech případech, kdy se kronikář zmiňuje o peruckých duchovních, jsou líčeny jen jejich kladné stránky.

Na začátku školního roku 1917-1918 pan řídící píše už poněkud unaveně: „Počtvrté začínáme učiti děti potřebným vědomostem, aby stali se z nich řádní občané milující Boha a vlast, pokročili na cestách slavnými předky ukázaných - a začínáme za třeskotu pušek a dunění (říká se nyní 'bubnová palba') děl. Lid touží snad ve všech státech po míru - ten však je nedohledný.“10

Ve školách byla ve válce čeština dost nežádoucí. Vše české bylo odstraňováno a nahrazováno rakouským. Bally uvádí, že v žákovských knihovnách po revizi zůstaly pouze pohádky a několik přírodopisných knih. Všechny ostatní knihy byly vyloučeny z obavy, že by v nich byla zmínka o české vlasti. Mládež pak čte méně kvalitní knihy, což jim k zlepšení kázně nepomůže.

Na školách byly v průběhu války zavedeny nové čítanky, z kterých bylo odstraněno vše české a nahrazeno rakouským. Porovnejme ukázku ze starého slabikáře s ukázkou z nového. Článek s nadpisem Čech, Češka: „Otík mluví česky, je Čech. Cilka, jeho sestra, mluví také česky, je Češka. Chválek a Vilém sousedův jsou také Češi. Všichni mluví česky. Česky mluvíme i my. Češi jsme a naše řeč je česká. Učila nás ji naše matka, je to naše mateřská řeč. (...) Válečný slabikář: Otík mluví česky. Cilka, jeho sestra, mluví také česky. U sousedů bydlí Vilém. Chodí do jiné školy. Česky neumí, mluví německy. Otík a Cilka jsou jeho přátelé. Učí ho jmenovati věci po česku. Vilém je učí říkati věci po německu. Často se nasmějí. Učí jeden druhého a mají se rádi. (...) V německé mluvnici od Říhy změněna věta: 'Lev je králem zvířat' ve větu 'Rakousko je má vlast' - místo věty 'Čech je Slovan' vloženo 'Čech je Rakušan'.“102

Pan řídící si naříká na učitelování, které je válkou zle poznamenáno. Učitel za více práce dostává stále stejný plat, ač ceny potravin a jiného zboží několikanásobně stouply. Neutěšený je stav učitelstva také pro odvod učitelů do padesáti let. „Učitel bezohledně srážen z někdejšího postavení 'lesklé bídy' do řad ubohého proletariátu. Povoláním starších učitelů do padesáti let a ovšem všech mladších do vojenské služby velice prořídly řady učitelstva. By škola udržena v chodu, ustanovovány mladé učitelky z ústavů vyšlé, když se těm nechtělo všude do zapadlých vesnic jítí, svěřeno vyučování industriálním učitelkám, pěstounkám a absolventkám měšťanských škol (...) Školy spojovány, jednotlivé třídy vyučovány po půldnech a učení i jinak redukováno. Není divu, že za takových poměrů přes úmornou práci učitelů mládež neprospívá a mravně pustne.“103

Další problém vidí pan řídící v tom, že děti nemusí docházet do školy pravidelně. Samy úřady doporučovaly, aby školní mládež mohla pomáhat při polních pracech. Dokonce se vyskytli takoví, kteří o školu celý rok ani nezavadili. „Děti přicházejí do škol hladovy, usínají slabostí při vyučování a při nedostatečné výživě a tělesné ochablosti jsou ke všemu nevnímavé. Pro nedostatek svítiva nedávají se jim úkoly domácí, učivo doma si neopakují apod.“104

Učitelování se často pojilo i s jinými funkcemi. Bally si dal tu práci, aby je do Pamětníku vypsal vše, co bylo po nich úředně požadováno v lounském okrese: „Sbírání kostí, vysazování válečných stromů pamětných, sázení památných jubilejních lip, vydávání žákovských odznaků pro účely válečné péče, sbírání kopřivových lodyh, všech druhů bobulí, bukvic, slunečnicových semen, jader, podkalů kávových, stonků kukuřicových, účastenství učitelů při poradách pro pomníky a pocty bojovníků, spolučinnost při jarních pracích zemědělských, spolupůsobnost učitelstva v komisích žňových, rozprodávání pohlednic ve prospěch zřizování vojenských zátiší, podporování pěstování zeleniny, účastenství žactva i učitelstva při týdnu ochrany kojenců, propagace válečných půjček, sbírka ve prospěch válečných sirotků a všeobecná péče o mládež, sbírání plátna, odpadků vlněných apod., účast na akci pro používání obnošených šatů a náhradní obuvi ...“105 Není toho právě málo...

Kronikář se obšírněji rozepisuje o průběhu války, která se, jak se zdá, blíží ke konci. Zaujala mě zpráva týkající se Židů. Pan Bally v kronice praví, že Židé se k Čechům za války chovali dost nepřátelsky. „Že to nějak s Němci dobře nestojí a že my, Čecháčkové, s dohodou nyní dostáváme se na vrch, vidno z toho, že Židé, kteří měli odjakživa jemný čich, dávají si nyní česká jména (...) Jaká jména si dávají: Neruda, Vrchlický, Arbes, Masaryková.“106

Ve školním roce 1918-1919 ze školy odešel V. Roubal, neboť udal pana řídícího. Zastoupil ho p. uč. Josef Kolenatý.

A konečně přichází události, které kronikář popisuje obšírněji, neboť to, o čem Češi pouze snili, se stává skutečností. „Ze všeho, co jsem zde napsal, vidno, že prožili jsme těžké doby, ale to nám budiž útěchou, že jsme účastníci jevů, jimž v historii lidstva není rovno. (...) Viděli jsme krajní obětavost, lásku, soucit, vidíme krajní nenávist, sobectví, svéřepost, bezohlednost. Mnoho hříchů napácháno na lidství a lidstvo konečně poznává, kdo a na kterých místech jsou kořeny zla. Odkryla válka základy dosavadního řádu, otřásla jimi a zdá se, že zříti celou spuchřelou budovu starých řádů, hlubokou propast. Zaslouženě. Nová budova omlazujícího demokratismu vyvstává pomalu, roste v oblacích dýmu a krve a nic ji nezadrží. Krutá válka, dlouhodobé útrapy lidstva konečně přináší i své požehnání: roztřišťuje okovy lidstva. a já, vesnický učitel, vítám ranní červánky svobody.“107

Tou „spuchřelou budovou“ Bally nazývá než Habsburky a jejich vládu. V 28. říjnu vidí naplnění věcí, v které Češi po dlouhá staletí věřili. „Naplnilo se to, co každý věrný Čech od kolébky do šedého stáří v nitru svém konal, naplnilo se to, v co velicí buditelé národa Dobrovský, Jungmann a jiní, ani věřiti nemohli, naplnilo se to, nač velicí tvůrci Sokola Tyrš a Fügner jako zářivou dalekou hvězdu zářící ukazovali, naplnilo se to, pro co velicí vůdcové národa Havlíček, Palacký, Rieger a jiní trpěli, naplnilo se to, co největší učitel národů Komenský v hrozné době ponížení českého národa prorokoval: Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých k tobě se vrátí, ó lide český.“108

Josef Bally se rozepisuje velice obšírně o událostech, kdy se rodila naše republika. Zaměřme se nyní na památný den 28. říjen 1918 v obci Černochov: „Byl pochmurný podzimní den. Celý den lid zaměstnán jako obyčejně. Děti byly ve škole. Pustil jsem je po odpoledním vyučování. Za nějakou chvilku běží ke mně do zahrádky Jarda Abrtovic, sedmiletý školáček, synek řezníka a hostinského, a zvěstoval mi vesele, že Rakousko padlo. Pohladil jsem ho a více nevěnoval jsem zprávě pozornosti a odešel opět do školy. Mezitím přišel do školy pan Karel Sailer, krejčí a kostelník, a dole vykládá něco hochově paní. Sejdu dolů a tu slyším potvrzení zprávy žáčka Abrta. Pan Sailer byl v Lounech, kam přišla zvěst o kapitulaci Rakouska po poledni. Hned odhazoval každý orlíčky a růžice na čepicích, sundáni orli za státních budov, všude veliký ruch a radostné průvody po ulicích za zpívání vlasteneckých písní. Bylo tudíž jisto, že jsme konečně po třístaleté porobě svobodni. Radostná novina bleskem rozšířila se v obci, lidé nechávají všeho, tvoří se hloučky, které živě rokují, odevšad volají: Je po válce! Mír! Je po Rakousku! Do večera oznamováno, kde již konaly se oslavovací průvody a u nás ustanoven zítřejší den dnem svátečním.“109

Hlavní oslava nezávislosti se konala teprve 29. října. Nikdo nepracoval. Lidé se sešli slavnostně oblečeni: „Ráno kolem osmé sundali jsme orlíčky v obci. (...) A tak i naše obec očištěna. Večer uspořádán péčí Sokola průvod obcí s prapory a lampiony, jehož zúčastnilo se veškero občanstvo zpívající národní písně. Zastaveno u školy, kde k lidu promluvil PhDr. Vlastimil Kybal, universitní profesor a rodák zdejší, nadšenou řeč o významu dnešního dne. Po zapětí národní hymny Kde domov můj rozešel se zástup.“110

Osmého listopadu se na všech školách připomíná bitva na Bílé hoře. Dětem byla událost vysvětlena. Občané v ten den snesli všechny obrazy Habsburků a poté je odvezli na pole, kde se říká „Na šibenici“. Byla postavena hranice, na kterou byly obrazy naházeny: „Večer pak konán průvod s hudbou, jehož zúčastnilo se veškeré občanstvo obce, za jásotu a zpívání národních písní šlo se na popravní místo. Hranice dokola obstoupena a po řeči jednatele Sokola bratra Václava Kučery malými dětmi zapálena. Shořely obrazy Franze Josefa a jiných, shořely odznaky říše prokleté, shořel i náš černožlutý prapor školní. Tak u nás pochováno bylo Rakousko.“111

Škola, která byla spojena s církví, má být od tohoto vlivu osvobozena: „Dle republikánského příkazu má býti škola svobodná, laická, bez všelikého vlivu stran a korporací. Dosud uplatňovala velký vliv na školství církev katolická. (...) Běda učiteli, který se ukázal jen o něco svobodomyslnější, ten udáván a uštván hlasateli lásky k bližnímu.“112

Po převratu se někteří učitelé přestávají před vyučováním modlit. Později se odstraňují ze škol kříže jako znamení očišťování školy od církevního vlivu. Na Staroměstském náměstí byl stržen mariánský sloup „jako upomínka na porobení českého lidu jezovitismem“.113

V Národním shromáždění byl přijat zákon o zneužívání kazatelen kněžími. Na návrh B. Vikové-Kunětické a Dr. Schieszla byl zrušen celibát učitelek. Ve věcech manželství se provedla změna, aby se rozvedení mohli opět ženit a vdávat. Zrušeny byly šlechtické tituly, uzákonily se volby do obcí. Dost reforem se dotklo také školství. Nevyřešena zůstala odluka církve od státu.

Ministerstvo školství přidává k dosavadním svátkům Den svobody a 1. máj jako dny volna. Ve dnech, kdy si připomínáme J. A. Komenského (28. března) a Mistra Jana Husa (6. července) mají se ve škole konat vhodné školní slavnosti věnované památce těchto velkých mužů. Náboženská cvičení jsou dobrovolná a je zakázáno je konat v době vyučování, jak se dřív činilo. Pan řídící s hořkostí poznamenává: „26. 3. 1919 farní správa na Peruci oznamovala zpověď a přijímání na pátek a sobotu a žádala, aby v dny ty vyučovací byla zákonitá prázdnina, takže děti druhé třídy byly od čtvrtka do neděle bez vyučování. A pan hejtman Tomke to podepsal.“114

Školní rok 1919-1920 se poprvé nezačíná bohoslužbami, ale zápisem nových žáků a hned se vyučuje. „Začínáme první školní rok v naší škole svobodné republikánské. Nejsme už zapřaženi v cizí jařmo. Neořeme cizího lánu, nebudou sklízeti cizí ruce. Je na nás samých, na úřadech státních, školních, hlavně na učitelích, aby škola stala se tím, čím má býti, pevnou základnou proti reakci proti všemu, co čpí plísní rakušácké minulosti, nevědomosti a nesvobody ducha. Škola buď prvním pevným zápasníkem čisté, nezfalšované vědy a rozpraš stíny klerikalismu i zpátečnictví. Jen tak přinésti může lidu českému po dlouhé době poroby požehnání skutečné osvícené svobody a osvobození od všeobecné sobecké chamtivosti.“115

Vládní nařízení zprošťuje učitele povinnosti způsobilosti k vyučování náboženství. Školní služba související se službou kostelní se oddělují, aby se učitelé mohli plně věnovat svým školním povinnostem. Odcírkevnění škol se má dít odstraněním křížů, biblí nebo desatera z učeben. Neobešlo se to bez obtíží: „Jest zajímavo pozorovati z časopisů denních i obdobných boj, který se rozpoutal po zemi z té příčiny. (...) Někde dopouští se i násilí. Jinde přicházívají deputace do škol a žádají, aby kříže ponechány byly. Co dnes chtějí katolíci, mohou zítra chtít i evangelíci a jiní a přec škole i dle starých rakouských zákonů má býti pro všechny bez rozdílů. Nepatří tedy do školy ani vlivy církevní ani politické. Mám za to, že škola vésti má k pravému pochopení krásy života a vésti k tomu, aby člověk prožil život svůj tak krátký rozumně a mravně.“116

První výročí svobody nám může připomenout „vystřízlivění“ po naší „sametové revoluci“. Pan řídící nejdříve připomíná „velké muže“, kteří se zasadili o svobodu našeho národa, ale jeho vzletný proslov přechází v zklamání národem: „Přešlo opojení. Ukázalo se, že umíme zlomiti pouta otrocká, rozmetati staré poměry a svazky. Dovedeme-li ale na rozvrácených základech nově a pevně budovati, ukáže teprv budoucnost. To, co nadešlo v tomto prvním roce mladé republiky, kdy opět zavládla stranickost a rozštěpení národa ve velké míře, tomu nenasvědčuje. Zdá se, že volání po poctivé a nezištné práci těchže velkých mužů mnoho nevydá.“117 V Černochově se 28. říjen 1919 slavil pouze ve škole.

Snaha o odluku církve od státu se ukázala jako marná. Strany zastoupené v Národním shromáždění se před volbami obávají ztráty hlasů, proto není odluka zahrnuta do ústavy...

Událostí byl vznik církve československé, kterou založili “vyobcovaní kněží“, jenž se nechtěli podřídit papeži, když odmítl jejich požadavky. Na Lounsku byla pro novou církev půda připravena, přesto v Černochově i na Peruci jde jen o „jednotlivé případy“.

Pan učitel vzpomíná 250. výročí smrti Jana Amose Komenského, „arciučitele, proroka, nesmrtelného a věrného syna českého národa“. Výročí bylo řádně oslavováno celým národem, na ten den byly vládou vyhlášeny prázdniny: „Dnes, kdy po přejití vichřice hněvu nás utlačujících jsme opět stromem volně rostoucím, můžeme nerušeně projeviti svoje city a povědíti mládeži i lidu, čím byl tento veliký muž. My čeští učitelé vždy skláněli jsme se hluboce před jménem a prací velikého učitele a v dobách nevolnictví, persekuce psali jsme je na svůj štít (jednoty „Komenský“ aj.), snažili jsme se, bychom v šlépějích jeho myšlének šlechtili letorosty milého těžce zkoušeného národa..“118

V únoru 1921 bylo provedeno sčítání lidu v celé republice. V Černochově bylo napočítáno 669 obyvatel.

V listopadu 1921 začal katolické náboženství na škole vyučovat P. Josef Kuška, farář v Ječovicích. Ti, co byli jiného vyznání nebo bez vyznání, měli místo toho hodinu laické morálky s panem řídícím. V únoru však farář vyučování náboženství vzdal údajně pro svou „churavost“. Pan řídící soudí, že pro „nezbednost dětí“. Potom vyučování katolického náboženství převzal perucký farář P. Václav Houška.

Ve školním roce 1924-1925 se snížil počet dětí téměř na polovinu, vysvětlením by mohla být válečná léta. Okresní šk. výbor v Lounech vydal výnos, kterým se v Černochově ruší jedna postupná třída. Po 43 letech ve službách škole odchází proticírkevně zaměřený pan řídící Josef Bally do penze. Řídícím učitelem a správcem školy se stal učitel Václav Sládek. Druhým učitelem je prozatímně František Kozák.

Od nového pana řídícího se nedozvíme příliš o poměrech v zemi, nezanechává nám mnoho zpráv ani o obci. Popisuje pouze události týkající se školy.V letech jeho správcování na škole se často mění učitelé, což vysvětluje Sládek špatným dopravním spojením Černochova s okolními vesnicemi.

V zimním období se vyučování začínalo v půl deváté. Velmi se to osvědčilo. Na škole se učí katolické i československé náboženství.

V říjnu 1930 se konečně vystěhovala obecní úřadovna ze školní budovy, která tam byla od postavení školy a které se snažili řídící učitelé už od začátku zbavit. Pan řídící naplánoval, že v uprázdněné místnosti bude zřízena školní kuchyně, dílna pro chlapecké ruční práce a používat se bude také jako zimní tělocvična.

V říjnu 1931 byl zakoupen radiový přístroj pro školu zn. TELEFUNKEN za 1920 Kč. 28. října 1931 se žáci a místní školní rada zúčastnili prvního předvedení tohoto přístroje.

Školní rok 1933-1934 byl pro pana řídícího Sládka v Černochově posledním. Odchází totiž do Veltěž na místo řídícího učitele, protože jeho syn Václav každý den dojíždí na reálku do Loun a spojení z Černochova nevyhovuje.

Ve školním roce 1934-1935 je zastupujícím řídícím učitelem Josef Mžourek. Zanechal nám výčet událostí, které se na škole v tomto roce slavily: 28. říjen, mikulášská a vánoční besídka, oslava narozenin pana prezidenta, Den matek.

Pamětník je u konce. Doba, kterou nás provedl, byla převratná. Nabízí nám pohled očima „vzdělanců“ působících v malé vesnici. Jejich vliv na vytváření úrovně vzdělanosti i na atmosféře obce byl obrovský. Pokud to byli nábožensky vlažní lidé, mělo to zhoubné následky.

Český lid se osamostatňuje a zároveň opouští všechno, co připomíná dřívější „nesvobodu“. Vybavuje se mi přirovnání k adolescentovi, který se bouří proti autoritě rodičů. Chce jít svou cestou, a tak také odhazuje vše „zastaralé“, hodnoty převzaté od rodičů, aby se k nim po čase vrátil, uviděl je „nově“ a přijal je za své. 
 

3. 7. Kronika obecné školy v Černochově

Pokračování Pamětníku mapuje léta 1941-1964. Začátek války není zdokumentován. Řídícím učitelem a zároveň kronikářem, který nás seznamuje s válečnými roky v černochovské škole, je František Sedlák.

Počátkem školního roku 1941-1942 byla provedena reorganizace školství. Název „měšťanská škola“ byl nahrazen názvem „hlavní škola“.

V černochovské škole je 53 dětí, z toho 39 římských katolíků, 11 československého náboženství a 3 bez vyznání. Římskokatolické náboženství vyučuje učitelka z Peruce Matylda Hympánová, československé náboženství Jan Mráz, zástupce faráře z Peruce.

V únoru v obci nouzově přistálo vojenské letadlo pro špatnou viditelnost. Dělníci a vojáci po dobu, co letadlo rozebírali, byli ubytováni ve školní pracovně. Při odchodu se velmi srdečně loučili.

Učitelé lounského okresu se sešli v obchodní akademii v Lounech, aby odsoudili atentát na Heydricha a aby vyslovili svou věrnost prezidentu Háchovi. Povinné jsou pro kantory kurzy německého jazyka. Někteří učitelé z černochovské školy byli ve válce pracovně nasazeni. O prázdninách se učitelé zúčastnili desetidenního přeškolovacího kurzu dějepisu a vlastivědy. Byli poučeni o „novém správném pojetí našich dějin“.

Pan řídící, jakožto vedoucí osvětové služby, uspořádal přednášku na téma: „Bolševismus, Češi a dnešní boj“. „Na konci bylo slavnostně vzpomenuto zřízení Protektorátu. Účast na přednášce byla na zdejší obec nevídaná, což svědčí jednoznačně o tom, že říšská myšlenka ve zdejší obci hluboké kořeny. Přednášky zúčastnilo se na 300 osob, což jest polovina veškerého obyvatelstva obce, počítaje v to i děti.“119

V únoru 1945 se musely vyklidit třídy pro německé uprchlíky z východu. Do obce jich přišlo 150 a většinou byli ubytováni u soukromých osob. Byl jim zapůjčen školní inventář. Vyučování zatím probíhalo v sýpce v domě slečny Františky Čechové. Protože to však nevyhovovalo, jedna třída se vrátila školním účelům.

Přichází květen 1945 a František Sedlák nám popisuje konec války v Černochově. Píše o sobě, jak udržoval spojení s hnutím odporu: „Též bylo spojení se skupinou partyzánů ve Stradonicích, kterým byly dodávány potřebné informace, potraviny, šatstvo a peníze. Podporáváni byli též potravinami a šatstvem uprchlí ruští zajatci a uprchlí vězňové z koncentračních táborů, které soustřeďoval pan Košťál z Chraštína a po jejich nasycení, ošacení a odpočinku byli zas posláni na další místa k jiným partyzánským skupinám. V těchto akcích velmi přispěla kolegyně Prostějovská, která penězi, potravinami a prostředky na prádlo pomohla vydatně. Spolu s mojí manželkou a matkou šili prádlo, opravovali šatstvo a nebojácně nosili potraviny do lesa.“120

V noci ze 4. na 5. května 1945, když u pana řídícího v kuchyni seděli dva Rusové, partyzáni ukrývající se ve škole, ozvalo se zabouchání na dveře: „Naštěstí byli to ubytovatelé německé důstojnické školy, která v noci tudy procházela do Straškova v počtu 700 mužů a ve škole si chtěli odpočinouti. Rozlezli se po celé škole i do zamčeného pokoje chtěli si nalézti, ale velkou práci to dalo, než od úmyslu toho byli odrazeni.

Mezi tím přiběhl pan Sadílek, který hlásil, že jeho syn přijel z Prahy (v noci) a říká, že v Praze se začerňují německé nápisy a vyvěšují státní vlajky československé. Nesmírná radost nás zalila a hned jsme začali říkat Němcům, že je konec, válka skončena naším vítězstvím a vysvětlili jim všechny události posledních dnů, o kterých oni neměli ani potuchy (smrt Hitlera atd.) Nechtěli zpočátku věřit, že věci se mají skutečně tak, ale když obdržel jsem druhou zprávu před nimi, která potvrdila pravdivost zprávy pana Sadílka, úplně zdrceni se vydali na další cestu.“121

Ještě před těmito událostmi byl Sedlák jmenován předsedou místního národního výboru a sám jmenoval i šest jeho členů. „Lidé to byli veskrze čestní, spolehliví a uvědomělí Češi, zapřísáhlí odpůrci Němců. Tak byly zastoupeny všechny třídy občanstva. Politicky byl složen výbor přesně podle směrnic tak, že komunisté a levicové složky v něm mají většinu. (...) Tyto pány jsem si zavolal dne 29. dubna ve 22 hod. večer do školy, kde jsem se jich tázal, zda přijmou členství v Národním výboru. Po kladné odpovědi všech, před výsostným znakem republiky, který jsem po celou dobu války střežil, složili do mých rukou slib věrnosti Čsl. republice a Místní nár. výbor byl tak ustaven a čekalo se již jen na převzetí výkonné správy obce. Chvíle ta přišla 5.5. Po výše uvedené noci jsme šli ráno na radnici, kde byly sundány německé tabulky, nápisy a obrazy Háchy a Hitlera, vyvěšena tabule po celou válku ukrývaná p. Loubou, obec. tajemníkem, 'Obecní úřad' s malým znakem republiky a vyvěšeny rovněž tak i ve škole čsl. státní vlajky, které byly po celou dobu okupace pečlivě uschovány. (...) Jásot školních dětí byl nepopsatelný.“122

Po příchodu Rusů, tedy po 9. 5. 1945, učila obě třídy paní učitelka Pustějovská. Řídící učitel si hledal zaměstnání na severu Čech. V tom období hodně obyvatel odešlo právě na sever, tudíž se zmenšil počet dětí a černochovská dvojtřídní škola se změnila na jednotřídní. Správu školy převzala učitelka Marie Pustějovská.

Po válce se začíná oslavovat SSSR: „Pohovořeno k dětem o povstání ruského lidu v letech 1917, o carismu a útisku lidu ruského. Objasněna postava Leninova, jako vůdce povstání a jeho pokračovatele Stalina. Objasněny idee, pro které ruský národ tak hrdinně bojoval. Zdůraznění přátelství a vděku k mocnému bratrskému Rusku.“123

Slaví se 17. listopad, narozeniny Masaryka, 1. květen a pak velkolepě 5. a 9. květen, druhou neděli v květnu Den matek, narozeniny prezidenta Beneše...

V květnu se konaly volby do Národního shromáždění. Nejvíce hlasů v Černochově získali komunisté, hned za nimi národní socialisté.

Školní rok 1948-1949 začíná již poněkud „socialisticky“: „Dětem byl naznačen úkol, který mají v tomto školním roce splnit a zároveň byly pobídnuty k největšímu pracovnímu úsilí.“124

Nadšeně se slaví narozeniny prezidenta Gotwalda i J. V. Stalina. V lednu se koná veřejná oslava V. I. Lenina: „Škola spolu se SČM nacvičila pásmo 'Lenin - učitel', byly předneseny básně a o díle velkého učitele promluvil předseda svazu československo-sovětského přátelství s. Šalamoun. Slavnost ukončena Písní práce.“125

Na scéně se objevuje obávaná mandelinka bramborová. O „hledací službě“ mandelinky bramborové jsme se mohli něco dozvědět i na pracovní schůzi OPS. Soudružka učitelka si přednášku jistě vzala k srdci, neboť tu najdeme zmínku: „Hledání mandelinky b. jsme věnovali celkem 896 hodin.“126

Když pročítám školní kroniky, zjišťuji, že v každé době se slavilo. Jen se mění obsah slavností podle politické situace. Ve školním roce 1949-1950 probíhaly tyto oslavy: 7. listopad, Stalinovy oslavy, mikulášská besídka, vánoční besídka, únorové slavnosti, narozeniny T. G. M., MDŽ, narozeniny V. I. Lenina, 1. máj, 9. květen, Den matek.

Komické prvky má hodnocení školního prospěchu: „Celkový prospěch dětí dobrý. Nepropadá nikdo. Jeden žák neznámkován, protože je debilní a do normální nár. školy ve skutečnosti nepatří. Děti svůj prospěch chtějí zlepšit ještě lepší docházkou. Ve druhém pololetí se omlouvá jen nemoc. Budou se samy kontrolovat, nevymlouvá-li se jen někdo na nemoc. Žáci schopnější a pilnější se zavázali, že ve volných chvílích budou doučovat méně schopné.“127

Při vzpomínce na únor 48 děti byly poučeny o rozdílech „kdysi a nyní“. Jsou vyzývány, aby se rodičů ptaly, jak se jim sloužilo u „venkovské šlechty“. Soudružka učitelka vidí jako důležité „vyvracet a dokazovat dětem opak toho, co většinou slyší doma,“ a vychovávat je neustále pro kolektiv - celek.

V březnu se ještě slaví výročí narozenin T. G. Masaryka, ale protože agrárníci se odvolávají na demokracii tohoto prvního československého prezidenta, objasňuje M. Platilová (roz. Pustějovská) rozdíl mezi komunistickým myšlením a demokratickým myšlením Masaryka. Zápis končí větou „Nesmíme dělat z lidsky chybujících lidí legendární pohádkové bytosti.“128

Ve školním roce 1952-1953 chodí do hodin náboženství 8 dětí z celkem 24 dětí.

Všichni malí a střední rolníci vstoupili v září 1952 do JZD. Provádí se tzv. HTUP (hospodářsko-technická úprava půdy). Kronika nám tu událost popisuje takto. „V neděli 28.9. byl uspořádán slavnostní průvod vsí. Vpředu jely traktory slavnostně ozdobené, v průvodě se ubírali i zástupci ONV a okresního vedení KSČ. Proslov o významu společného hospodaření pronesl s. V. Schořovský. (...) Pak se celý průvod ubíral do polí, kde bylo započato s rozoráváním mezí. Potom byly děti pohoštěny místními družstevníky. Večer pak byla společná večeře, rozhlasem vyslechnuty projevy představitelů vlády. Po projevu byla zahájena diskuse a vyhlášeny závazky.“129

Plnění závazků je hlavní náplní kroniky v 50. letech.

V únoru 1957 se pionýři zúčastnili výroční schůze JZD, kde pionýři vyhlásili další závazky:

„1. Budeme ničit plevel na družstevních polích

2. Budeme hubit mandelinku br.

3. Vybereme 20 pytlů brambor

4. Obděláme půl ha kukuřice.“130

Deset let po tzv. Vítězném únoru, kdy „vládnou dělníci a rolníci spolu s pokrokovou inteligencí“ zapisuje soudružka učitelka: „Ukázalo se, že dělnická třída dovede vládnout mnohem lépe, než to uměla buržoazie. Během deseti let nastaly v republice takové změny, které dříve trvaly celá staletí. To je hrdý výsledek naší dělnické třídy.“131

Školní rok 1960-1961 se začíná poprvé v socialistické republice. Všichni žáci dostali nové učebnice a pomůcky na celý rok zdarma. Na konci roku si učebnice nechají prvňáčci, ostatní je odevzdají.

Jistě ohromující zprávu najdeme v kronice o prvním člověku ve vesmíru: „Ráno 12.4.1961 jsme zaslechli radostnou zprávu. Sovětský svaz vyslal do Vesmíru člověka. Byl jím major Gagarin. Mladý sedmadvacetiletý sovětský letec. Mezi raketou a zemí bylo udržováno radiové spojení a s. Gagarin sděloval své dojmy z Vesmíru. Pobyl tam asi 80 min. Za několik dní uvítala letce - kosmonauta Moskva.“132

Díky novému školskému zákonu má černochovská škola název: Základní devítiletá škola s 1.-5. ročníkem v Černochově. V letech 1962-1963 vyučuje a zároveň je ředitelkou školy M. Bendová. Škola je jednotřídní s 1., 2., 4. ročníkem. Žáků je celkem 17. V následujícím školním roce se učí ve dvou třídách, z Peruce dojíždí 5. ročník. Na schůzi SRPŠ se jednalo o zrušení jednotřídní školy. Většina rodičů však chtěla, aby organizace školy zůstala tak, jak je. Zde zápis končí.

...

Seznam odkazů v textu

  1. ČECH, S. Vzpomínky z cest a života, s.147

  2. FILLA, E. O svobodě, s. 438-439

  3. KONŮPEK, J. Život v umění, s. 15

  4. ŠTĚDRÝ, F. Farní osada perucká, s. 18

  5. KROUPOVÁ, J.; KROUPA, P. Presbytář středověkého kostela v Černochově a jeho nástěnné malby, s. 560

  6. POCHE, E. Umělecké památky Čech, s. 186-187

  7. ŠTĚDRÝ, F. Farní osada perucká, s. 36

  8. KROUPOVÁ, J.; KROUPA, P. Presbytář středověkého kostela v Černochově a jeho nástěnné malby, s. 560-561

  9. Tamtéž, s. 563

  10. ŠTĚDRÝ, F. Farní osada perucká, s. 37

  11. HRUBÁ, M. František Daneš, s. 17

  12. Tamtéž, s. 23 a 25

  13. JEŽEK, J. František Daneš, s. 23

  14. HAVLÍČEK, K. Dopis Fany Weidenhofferové, s. 34

  15. LOUNSKO. Ročenka na rok 1946.

  16. KYBAL, V. Paměti statku č. 45 a 46 v Černochově, s. 47

  17. HRDLIČKA, J. Vlastimil Kybal doma a v exilu, s. 26

  18. KYBAL, V. Svatý František z Assisi, s. 211-213

  19. Tamtéž, s. 143

  20. KYBAL, V. Velikáni španělských dějin, s. 39

  21. Tamtéž, s. 42

  22. NOVOTNÝ, M. Havlíčkovy synovské listy ze studií, s. 98-99

  23. Tamtéž, s. 16

  24. Tamtéž, s. 36

  25. HRDLIČKA, J.Úvod na obálce. IN:Paměti statku číslo 45 a 46 v Černochově.

  26. KYBAL, V. Paměti statku číslo 45 a 46 v Černochově, s. 4

  27. Tamtéž, s. 11

  28. Tamtéž, s. 15

  29. Tamtéž, s. 16-17

  30. Tamtéž, s. 19

  31. Tamtéž, s. 27

  32. Tamtéž, s. 29

  33. Tamtéž, s. 34

  34. Tamtéž, s. 35

  35. Tamtéž, s. 50

  36. Tamtéž, s. 36

  37. Tamtéž, s. 39

  38. Tamtéž, s. 52

  39. Tamtéž, s. 71

  40. KYBAL, V. Paměti, nestr.

  41. Tamtéž.

  42. Tamtéž.

  43. Tamtéž.

  44. Tamtéž.

  45. Tamtéž.

  46. Tamtéž.

  47. Tamtéž.

  48. Tamtéž.

  49. Tamtéž.

  50. KUČERA, J. Paměti, s. 2-3

  51. Tamtéž, s. 34

  52. Tamtéž, s. 35

  53. Tamtéž, s. 39

  54. Tamtéž, s. 40

  55. Tamtéž, s. 40

  56. Tamtéž, s. 42

  57. Tamtéž, s. 53-54

  58. Tamtéž, s. 60

  59. Tamtéž, s. 60

  60. Tamtéž, s. 61

  61. Tamtéž, s. 18

  62. Tamtéž, s. 62-63

  63. Tamtéž, s. 69

  64. Tamtéž, s. 71

  65. Tamtéž, s. 75

  66. Tamtéž, s. 80

  67. Tamtéž, s. 83

  68. Tamtéž, s. 86-87

  69. Tamtéž, s. 113

  70. KUČERA, J. Vzpomínky na světovou válku a na cestu po svaté Rusi, s. 4

  71. Tamtéž, s. 13

  72. Tamtéž, s. 24

  73. Tamtéž, s. 31

  74. Tamtéž, s. 57

  75. Tamtéž, s. 89

  76. Tamtéž, s. 92

  77. Tamtéž, s. 111

  78. Tamtéž, s. 112

  79. SOCHOR, V. Z mých pamětí, nestr.

  80. Tamtéž.

  81. Tamtéž.

  82. Tamtéž.

  83. Tamtéž.

  84. Tamtéž.

  85. Tamtéž.

  86. Tamtéž.

  87. Pamětník dvojtřídní obecné školy v Černochově, s.2

  88. Tamtéž, s. 9-10

  89. Tamtéž, s. 10

  90. Tamtéž, s. 12-13

  91. Tamtéž, s. 29

  92. Tamtéž, s. 40

  93. Tamtéž, s. 40

  94. Tamtéž, s. 42

  95. Tamtéž, s. 43

  96. Tamtéž, s. 47

  97. Tamtéž, s. 51

  98. Tamtéž, s. 56

  99. Tamtéž, s. 58

  100. Tamtéž, s. 60

  101. Tamtéž, s. 66

  102. Tamtéž, s. 68

  103. Tamtéž, s. 70

  104. Tamtéž, s. 70

  105. Tamtéž, s. 71

  106. Tamtéž, s. 80

  107. Tamtéž, s. 80

  108. Tamtéž, s. 80-81

  109. Tamtéž, s. 83

  110. Tamtéž, s. 83

  111. Tamtéž, s. 83

  112. Tamtéž, s. 85

  113. Tamtéž, s. 87

  114. Tamtéž, s. 93

  115. Tamtéž, s. 93

  116. Tamtéž, s. 94

  117. Tamtéž, s. 95

  118. Tamtéž, s. 103

  119. Kronika obecné školy v Černochově, s.21

  120. Tamtéž, s. 31

  121. Tamtéž, s. 32

  122. Tamtéž, s. 34-35

  123. Tamtéž, s. 37

  124. Tamtéž, s. 54

  125. Tamtéž, s. 57

  126. Tamtéž, s. 64

  127. Tamtéž, s. 61

  128. Tamtéž, s. 62

  129. Tamtéž, s. 68-69

  130. Tamtéž, s. 92

  131. Tamtéž, s. 93

  132. Tamtéž, s. 105

  133. MARKVART, I. Děti v krajině barev, s. 9

  134. Souvislosti, s. 1

Seznam použité literatury

Almanach Obchodního gremia okresu lounského. Louny: Obchodní gremium, 1940.

Architektura gotická. Praha: Správa Pražského hradu, 2001. ISBN 80-86161-36-6

BROD, FR. O Peruci a Danešovi. Lučan, 1901, roč. 19, č. 33-37

ČECH, S. Vzpomínky z cest a života. Praha: Topič, 1900.

ČERNUŠÁK, G.; HELFERT, V. Pazdírkův hudební slovník naučný. II. část. Sv. 1. A-K. Brno: Nákladem Ol. Pazdírka, 1937.

Československý hudební slovník osob a institucí. Sv.1. A-L. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963.

FILLA, E. O svobodě. Praha: Pohořelý, 1947.

FUČÍK, J. Krušné hory. Most: Knihkupectví československých turistů, 1935.

HAVLÍČEK, K. Dopis Fany Weidenhofferové. In: Korespondence Karla Havlíčka s Fany Weidenhofferovou. Praha: Družstevní práce, 1939.

HRDLIČKA, J. Hus a husitství v díle Vlastimila Kybala. Brno: Marek, 1999.

HRDLIČKA, J. Vlastimil Kybal doma a v exilu. Peruc: Obecní úřad Peruc, 2001.

HRUBÁ, M.; VOBORNÍKOVÁ, S.; NOVÁK, P. František Daneš. Kněz, vlastenec a pedagog (1807-1892). Peruc: Albis international, 2000. ISBN 80-86067-46-7.

IMBROVÁ, M. František Daneš - čestný občan Peruce. In: Zpravodaj č. 2. Peruc: Obecní úřad, 1992.

JEŽEK, J. František Daneš. Příspěvky životopisné. Praha: Beseda učitelská, 1882.

Kdo byl kdo. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. Praha: Librí, 1999 ISBN 80-85983-59-1

KONŮPEK, J. Život v umění. Praha: Pohořelý, 1947

KONŮPEK, J.; PICKA, J.; DYRYNK, K. O novém vydání biblí kralické. Praha: Picka, 1935

KOUKAL, P. Jaromír Fučík. Průboj. 14.9.1989, roč. 41.

Kronika obecné školy v Černochově. 1941-1964.

KROUPOVÁ, J.; KROUPA, P. Presbytář středověkého kostela v Černochově a jeho nástěnné malby. Umění. 1987, roč. 35, č. 6, s. 560-564

Křivský, P. František Štědrý. Praha: Památník národního písemnictví, 1975.

KUČERA, J. Vzpomínky na světovou válku a na cestu po svaté Rusi. Strojopis, 1935

KUTNAR, F.; MAREK, J. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Od počátku národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. Praha: Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-252-9

KYBAL, V. Anežka Česká. Brno: Marek, 2000

KYBAL, V. Karel Havlíček a naše svoboda. Brno 1997

KYBAL, V. Mistr Matěj z Janova. 2. vyd. Brno: L. Marek, 2000

KYBAL, V. M. Jan Hus. Život a učení. II. díl. Praha: Laichter. Sv. I - 1923, sv. II - 1926, sv. III - 1931

KYBAL, V. O prvních dvou řeholích sv. Františka z Assisi. Praha: Nakl. KSČN, 1913.

KYBAL, A. Organisace statku č. p. 42 v Černochově. Rukopis.

KYBAL, V. Organizace spojených národů. Praha: Vilímek, 1948.

KYBAL, V. O Španělsku. Praha: Procházka, 1928.

KYBAL, V. Paměti. Sv. I. Dětství a jinošství. Neredigovaný přepis rukopisu, nestr. 1949

KYBAL, V. Paměti statku číslo 45 a 46 v Černochově. Faksimile rukopisu. Louny: Společnost Vlastimila Kybala, 2003

KYBAL, V. Svatý František z Assisi. Praha: Laichter, 1913

KYBAL, V. Velikáni španělských dějin. Sv. 12, Praha: Jednota československých matematiků a fyziků, 1935

Lexikon českých spisovatelů. Osobnosti, díla, instituce. A-G. Praha: Academia, 1985.

Lounsko. Ročenka za rok 1946. Praha: Spolek rodáků a přátel města Loun a okolí v Praze, 1947.

LŮŽEK, B. Okresní archiv v Lounech. Průvodce po fondech a sbírkách. Praha, 1956.

MALÝ, E. František Daneš. In: Vlastivědný sborník okresu lounského. Roč. 2, 1932, č. 9. s. 145-146

MARKVART, I. Děti v krajině barev. Louny: Městská knihovna, 2001

MATĚJKA, B. Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu lounském. Praha: Archeologická společnost, 1897.

MÍTH, V. Z kroniky obce Černochova. Peruc: Sdružení Václava Krejného a Obecní úřad Peruc, 2003

Monografie Města Loun a okresu lounského. Louny: Městská rada, 1937. 114s.

NOVOTNÝ, M. Havlíčkovy synovské listy ze studií. Praha: Topičova edice, 1941

Okres lounský. Popis, pověsti a příběhy. Louny: Fastr, 1920.

Pamětník dvojtřídní obecné školy v Černochově. Založen 1886.

PATROVSKÁ, Z.; ROEDL, B. Biografický slovník okresu Louny. Louny: Albis international, 2000. ISBN 80-86067-50-

PEŘINA, J. P. František Daneš, organizátor českého národního života v dolním Poohří. In: Vlastivědný sborník Podřipska. Roč. 7, 1997, s. 68-74

POCHE, E. a kol. Umělecké památky Čech. Sv. 1. Praha: Academia, 1977.

PRAHL, R.; HOJDA, Z. Setkání s Oldřichem a Boženou. In: Dějiny a současnost 3, 1990. s. 38-45

ROEDL, B. a kol. Okres Louny - průvodce, Okresní úřad Louny. b.d.

SOCHOR, V. Z mých pamětí. Rukopis, nestr. Černochov, 1958.

SOCHOR, V. Události a příběhy, které se udály v Černochově. Strojopis, nestr. Černochov, 1961

Souvislosti. 1996, č. 2-3

ŠTĚDRÝ, F. Dějiny města Loun. Louny: Klub českých turistů, 1930.

ŠTĚDRÝ, F. Farní osada perucká. In: Sborník historického kroužku. roč. VI., Praha: Nákladem vlastním, 1905.

ŠUBRT, J. Statistika okresu lounského. Louny: Okresní školní výbor, 1930

TOMEŠ, J. Český biografický slovník 20. století. Sv.3. Praha: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-248-1

VOBORNÍKOVÁ, S. Perucká farní knihovna. Ústí nad Labem, 1995. Diplomová práce.Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Pedagogická fakulta. Katedra bohemistiky. Vedoucí práce J. Peřina.